Marco potkal Šárku a pochopil, proč nechtěla, aby ji hledal. Přemlouvá ji ke změně, ale ona utíká a Marco opouští místo, kde ji potkal, odjíždí z Liberce a vrací se domů.
Minulou část si přečtěte zde.

15. KAPITOLA

Návrat domů byl přesně takový, jak si ho představoval. Když se před ním otevřela těžká šedivá vrata, divadelní opona na jevišti jeho zahrady, měl pocit, jako by to vše viděl poprvé v životě. Jen dva dny uplynuly, i ty však stačily k naplnění cíle, jenž si při odjezdu předsevzal – ke svaté pouti za tajemstvím vlastní duše.
Písek, jenž se za ty dva dny přesypal v hodinách jeho života, mu nabídl možnost dojít až k samým kořenům velkého snu.

Snu tvořeného tisíci a tisíci drobných vjemů, jež k němu mohly doplynout pouze s proudem známé reality – a přesto se mu nakonec složily do té nejneočekávanější podoby ze všech.
Mohlo by snad být lepší, kdyby se býval vrátil, aniž by se mu to velké tajemství podařilo rozluštit? Kdyby nechal dál a dál plynout dny plné citového napětí, prázdné dny nevedoucí nikam, jen k branám šílenství? Teď, když spatřil její tvář a pohlédl do jejích očí, cítil se kupodivu mnohem klidnější, bdělejší, více otevřený životu – a cesta, jíž se nakonec k odhalení dopracoval, se zdála stejně fascinující jako tajemství samo. Pouť za Svatým Grálem ho dovedla až k pokladu nejvyššímu, božskému kalichu, který se zkrátka nedá odnést pryč jako kořist.

Sarka byla dcerou myšlenky, Boží přítomnosti, k níž se po mnoha letech znovu obrátil s vroucí modlitbou na rtech. Žádal, prosil a dočkal se okamžité odpovědi. Od toho krátkého okamžiku před ním vyvstane reálná podoba překrásné Kristovy nevěsty pokaždé, když se na obrazovce jeho počítače objeví uměle stvořený půvab virtuální Sarky.

Jen jedna věc mu to pomyšlení kazila, znovu a znovu se mu neodbytně vtírala do mysli. Spoustě lidí by určitě nepřišlo vhodné, aby se řádová sestra věnovala pochybným počítačovým hrám. Spoustu lidí by to až znechutilo. Mimoděk mu na mysl přišla Naadirah, společnice ve vysněném světě – a oběť kulometné palby virtuálních předsudků reálných lidí, anebo reálných předsudků virtuálních lidí, to je nakonec celkem fuk.
Předsudek jako předsudek. Snadno se to soudí v internetových hrách, pěkně zvenčí, za pevnou hradbou, přes niž skutečné pocity vlastně vůbec neproniknou.

Pokud jde o něj, odnaučil se soudit jednou provždy. Jeho vlastní pocity už pronikly ven až příliš.

Vstoupil do domu, pohlédl na stříbrnou věž, základní kámen daleké pouti, jež právě dospěla ke konci. Počítač vypadal, jako by ho už netrpělivě očekával, smaragdové oko spiklenecky pomrkávalo, Second Life tu stále byl, na dosah ruky, na dosah mysli. Nabízel možnost znovu se spojit se Sarkou, podržet ji v jejím smutku, navzdory poznání, jak moc si jejich světy zůstanou vzdálené. Mohl by to vzít jako tajný úkol, milosrdnou službu daru, jímž se mu stala její odhalená totožnost…

Vstupní procedura proběhla nezvykle rychle. Jozeph pořád stál na růžovém tanečním parketu v Tango Argentino, jen ona už vedle něj nebyla. Marco otevřel seznam přátel, aby se podíval, zda je na příjmu, jako už tolikrát předtím…

Jméno Sarka z listiny zmizelo.

Zachvátila jej mučivá úzkost, jako ve snách propátrával nezměrné dálky celého toho nezměrného světa… Nic. Světlo jeho snů vyhaslo, rozplynulo se v růžových závěsech a tónech jihoamerických tanců…

Složil hlavu do dlaní, nedokázal uvěřit tomu, co vidí.
Co se jenom mohlo stát? Objevily snad jeptišky skrývaný kontakt se světem a potrestaly ji, nadobro přestřihly pupeční šňůru, poslední pouto k životu? Přerušila je ona sama, když se jednomu šílenému fragmentu jejích snů podařilo proniknout tak nebezpečně blízko každodenní realitě? Anebo se zkrátka sen vydal svou vlastní cestou a skutečnost, na pár chvil zatlačená do pozadí, se znovu ujala právoplatné vlády?

Proud slz přinášel osvobození, to jim ale nijak neubíralo na hořkosti. Prolévaly se za sen, který odlétl jednou provždy, vrátil se na svůj vzdálený svět utkaný z nadějí, tady dole tak často rozbíjených na střípky.

Připomněl si noc svých narozenin, noc, jež patřila jim.

Připomněl si kostel Nejsvětějšího srdce Páně, přívětivý jarní Liberec, snažil se dohlédnout až do cely, kde jedna mladá žena právě teď pláče úplně stejné slzy, hořké a snad i osvobozující.

Pohlédl na Jozepha, vyčkávajícího stále v tom elegantním večerním obleku na jeho povel, a vyvedl ho ven ze sevření růžových látek, pryč z tanečního parketu.
Venku je spousta věcí, pláž, moře na pozadí…

Pro něj už však Second Life není ničím víc než hloupou, nezajímavou hrou. Realita se vrátila do jeho života a upevnila pozice, až příliš rychle.

Zdvihl telefonní sluchátko a vytočil Elviřino číslo. Končilo na devadesát čtyři.

Devadesátý čtvrtý – Světový pohár ve Státech. Itálie poražena ve finále Brazilci. Na penalty…

16. KAPITOLA 

Jozepha zcela pohltilo to poslední tango, v polibcích od Sarky vnímal stejnou vášeň, jaká je oba zachvátila tehdy při prvním setkání. I stvořitel jako by se znovu přiblížil. A stejně jako pokaždé, stalo se tohle místo, tenhle ostrov, kde se moře, pláž a tanec pojily do jediného závoje snů, podkresem pro nijak významný a přesto výjimečně silný cit. Věděl už, že pro ni zdaleka není jediný, ale co na tom, tahle virtuální dívka má dost sil, aby nabídla hluboký, neocenitelný vztah každému, i jemu.

Není to tak dávno, co si uvědomil, že mu stvořitel začíná věnovat víc pozornosti, víc ochrany a péče, jako byk němu jeho modlitby nějakým způsobem konečně dokázaly proniknout. Spolu s tímhle příjemným poznáním se ho však zmocnilo i podivné vnitřní napětí – ne, nebyl to strach, snové bytosti nic podobného strachu neznají, spíš jakási skrytá, nevysvětlitelná úzkost.

Mohl-li věřit tomu, co říkala Naadirah, potkaly stvořitele opravdu vážné problémy. Nedalo by se pro něj přece jen něco udělat? Třeba by ho dokázal nalézt a prohlédnout virtuálníma očima, objevit všechny lidské úzkosti skrývané za oparem snů. Vytvořit štít ze svého nesmrtelného a nezranitelného těla, však to vydrží opravdu dost, vyrazit za ním, ať už se právě nachází
kdekoli, stvrdit nerozdílnou smlouvu mezi fantazií a jejím původcem…

Dávno si uvědomil, že vládne vnímavostí naprosto cizí většině ostatních vysněných stvoření. Už se skrze něj zrodila oddanost, láska a strach o ni, potřeba milovat Sarku se stala celým jeho životem a oddanost stvořiteli měla původ v touze po něčem vyšším, božském, duchovním. Jenže kolik z toho hlubokého vztahu, jenž ke svému tvůrci choval, skutečně dosáhlo až k němu? Dost možná vůbec nic. A co vlastně pro stvořitele doopravdy znamená? To byly otázky, jež nyní zaměstnávaly Jozephovu mysl ze všeho nejvíc.

Hleděl na to věčně klidné moře a věčně klidnou oblohu, když mu náhle hlavou blesklo nevysvětlitelné poznání, že Sarka odešla navždy. A v tu chvíli ho přešla chuť se otáčet nazpět, přešla ho chuť vracet se mezi ty cáry růžové látky. Ne, už nikdy. Bez ní, bez Sarky, už ne.

Roztáhl paže a vzlétl; jestli ho teď někdo spatří, možná si ho splete s albatrosem, vládcem moří. Poryvy větru ho šlehaly po tváři, lehce, něžně, téměř otcovsky, stoupal výš a výš, až tam, odkud není vidět zemi a kde se moře s nebem pojí v jedno. Stvoření obdařené požehnáním Ikarových křídel se dostalo, tak jako Ikaros, na dosah místního slunce s troufalým přáním ponořit se přímo do něj.

Vpřísvitu chladného ohně virtuálních hvězd zapátral po jiném ohni, po spalujícím žáru citů příliš
opravdových, než aby mohly být jen součástí snu.
Soustředil pozornost ke stvořiteli, naposledy, a požádal o povolení zemřít. Skutečně zemřít, jako živá lidská bytost.

Jeho bolest byla i stvořitelovou bolestí, jeho slzy stvořitelovými slzami. A stvořitel vyslyšel jeho prosbu.

Uprostřed nekonečného modrého nebe se Jozeph rozplynul, navždy, jen stopa barevných jisker ještě chvíli značila místo, kde se vznášel.

Vstoupil do toho nového světa s náladou emigranta, smutnou a užaslou zároveň.

Přišel odnikud a dost možná nikam ani nesměřoval.

Marco smazal symbol Second Life, vypnul počítač a vyrazil ven, za prací a za Elvirou.
Padesátiny ho dostihnou, než se naděje…

KONEC

Poděkování 

Rád bych poděkoval všem, kdo mi pomáhali, ať už jakýmkoli způsobem, při práci na tomto románu.
Nekonečné díky patří skutečné Šárce, mé múze a bezedné studnici inspirace, skutečné Naadirah za její rady a pragmatismus, a všem reálným i nereálným postavám, jako je Tancredi, Gen a další, na které jsem narazil během svého putování po Second Life.

Zvláštní poděkování patří Karine za její drahocenné rady a morální podporu.

Děkuji Giacomovi B. za postřehy, Michele P. za návrhy a Francesce G. za zasvěcené komentáře. Ti všichni mi pomohli, každý po svém, román ještě vylepšit.

Mnoho díků patří rodině:

mé ženě Sandře za její toleranci a trpělivost s mým psaním, švagrové za to, že se stala první osobou, jež přečetla tuto knihu, a rodičům za emoční podporu a ještě mnohem víc.

A nakonec děkuji vám všem, kdo jste ve mě věřili a stále věříte.