Sarka - díl 9.

Navzdory předchozímu odmítnutí, Sarka o sobě Marcovi prozrazuje některé osobní informace. Sarka stráví s Marcem předvečer jeho narozenin a on je v jejím objetí velmi šťastný. Jako omámený podléhá jejímu kouzlu víc a víc a přestává ho zajímat reálný svět okolo. Marcova žena sleduje část jeho rozhovoru se Sarkou.

Jozeph začínal propadat zoufalství, co jiného také mohl dělat? Poté, co Sarka odešla, odvolaná svou stvořitelkou, byl ponechán svému osudu, nehybný jako usušená ryba, stále vysílající do prázdnoty nové a nové polibky. Proč zůstal zatuhlý v takovéhle poloze? Ruce natažené vpřed, jako by stále objímal dívčino tělo, rty, nástroje vášně, zkroucené do hloupé grimasy… Láska je hra pro dva, jsme směšní, když jsme sami, dokonce i ve světě snů. Nerozuměl, ničemu nerozuměl.

Jak by si mohl, byť jen vzdáleně,představit strašlivou situaci, v níž se jeho tvůrce právě ocitl?

Polapen při zločinu snění, neopustil tentokrát svůj počítač tak úplně dobrovolně a o vlastní vůli. Tomu však Jozeph nemohl porozumět. Jediné, co chápal, bylo, že on tu zůstal uvězněný, bez možnosti pohybu, v jediném strnulém výpadu lásky zápasící s nicotou.

Takže ho stvořitel nadobro opustil. Ano, na to mu ještě představivost stačila. Nepříjemné předtuchy, jichž se nedokázal úplně zbavit ani během nejsilnějších a nejkrásnějších okamžiků, se staly skutečností – zůstal sám. Sám v neomezeném světě, který, i když nezná nemoc ani smrt, stále zůstává zatížen opuštěností.
Zmocnila se ho hrůza, že se na parketu právě teď někdo objeví a najde ho tu takhle, urostlé tělo pokřivené v objetí, jež nikdo neopětuje, tvář laskající neviditelný přízrak zlatavé pleti…

Netušil, jak dlouho tam stál, když koutkem jednoho ze svých velikých zelených očí zahlédl objevující se zprávu.
Od koho může být? Kdo se mu ozývá v tuhle noční hodinu? Ostrov je opuštěný, nikdo z přátel tu není… Nikdo kromě jediné osoby – Naadirah, ta jediná je stále vzhůru, takže to ona. Stejně jí nemůže odpovědět, v tomhle je plně závislý na stvořiteli. Bytosti ze snů nedovedou psát, jediné, co umějí, je číst v myšlenkách svých stvořitelů, a ty v téhle chvíli nevěstily Jozephovi pranic dobrého. Alespoň intuice mu to napovídala, pravdu raději ani nechtěl znát.

Naadirah poslala další zprávu: Jozephe, proč neodpovídáš?

Neměl jak odpovědět. Mohl nanejvýš křičet, kdo ho však uslyší na tomhle ztraceném ostrůvku obývaném jen tóny harmoniky? Už je to jasné, stráví takhle celou noc, uvězněný mezi Tango Argentino, jeho hudbu a růžově ozářená zrnka písku na pláži. Snad až nový úsvit ho zachrání, úsvit, s nímž se znovu objeví i stvořitel.

Když spustil první slova modlitby, sám sebe až překvapil. Svá vlastní slova, čistou, upřímnou řeč vysněné postavy, modlil se za potření opuštěnosti, za nový příchod hřejivé otcovské dlaně,ať už je nyní jakkoli vzdálená. Bez odezvy. Začal znovu, ještě vroucněji, s vědomím, že jeho hlas stále nepronikl až ke stvořitelově srdci. Zase nic. Beznaděj rostla a s ní i hněv, pokusil se ho rozzuřit, výkřiky tvrdými a nemilosrdnými jako kameny, teď už se snad konečně
musí ozvat… Nic.
Nakonec už jen plakal, naříkal jako velké dítě, jímž stále byl, ronil slzy, jež se – aniž si to uvědomoval – navlas podobaly těm stvořitelovým. Krůpěj za krůpějí, dokud mu v očích nevyschla i poslední z nich.

Takhle vypadalo jeho skutečné spojení s otcem.
Bolest. Jediné skutečné a nezničitelné pouto.
Přemýšlel nad tím vším, se zarudlýma očima, ještě víc podtrhujícíma jeho absurdní postoj. A tak tam stál, nehybná, netečná hora. Možná se s příchodem mrazivých zimních větrů pokryje i sněhem – a pod ledovým příkrovem se bude dál vyznávat z lásky k ženě, již dávno ztratil…

Zamrkáním se zbavil slz, otočil pohled k moři a všiml si éterické postavy směřující k němu. „Naadirah!“

„Jozephe, co se ti stalo?“

„Nemám tušení. Prostě jsem tu zamrznul.“

Naadirah nasadila velice zvláštní výraz, půvabná tvář se jí naplnila starostlivostí. „Jsi v pěkném maléru, kamaráde, dej na mě. Tvůj stvořitel se zamiloval. A jak to vypadá, tak ty v tom lítáš taky.“

„Dostaň mě odtud, proboha tě prosím!“

„Já? A jak bych to asi tak měla udělat? Jsem jenom postavička jako ty, i když o kapánek chytřejší.“

„Budu muset takhle zůstat dlouho?“

„Jen klid, však on si ráno vzpomene, že tě tu nechal, a zase tě zavolá. Něco ti povím. On sám je na tom právě teď tak, že dokonce i tobě závidí.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Takovýchhle případů jsem už viděla… Tvůj pán je ten, kdo je na tom opravdu zle, hochu, a ne ty. Tahleta hloupost s tebou, to není nic proti tomu, v čem je právě namočený on. Řekla bych, že je úplně směšná…“

To ho trochu rozzlobilo. „Možná. Mně tedy moc k smíchu nepřijde.“

„A to mně zase docela jo. Kdyby ses viděl, kolohnát, co líbá vzduch… Hrůza! No nic, chtěl jsi lásku, tak si ji užij.“
Namísto hněvu mu ta slova kupodivu přinesla spíš útěchu, podařilo se mu aspoň trochu uklidnit. Hleděl na ni, utopenou v měsíčním světle, vypadala úžasně v těch dlouhých šatech protkávaných metalickými vlákny.
Určitě jde akorát z té své práce, musí jí mít až nad hlavu.
„Hádám, že těčekají další povinnosti, nemám pravdu?“ pohlédl jí zpříma do očí.

„Hele, nic si z toho nedělej, moje stvořitelka mě tu taky často nechává jen tak. Akorát že já nejsem tak hloupá, abych se nechala zatáhnout do… do takovéhle polohy!“ Rozesmála se. Jozeph si ji chvíli měřil zamračeným pohledem, nakonec se k ní přidal…

…a ona se přidala k němu. Během dalšího okamžiku se ocitla na místě, kde předtím stála Sarka.

Dotkl se dlaněmi jejího sametového těla, rty se sladkou chutí jahod se přisály na jeho. „Pojď, hlupáčku, ať nemusíš pořád jenom naříkat. Když už odtud nemůžeš, aspoň ti tu patálii trochu zpříjemním.“

Samota zmizela, jeho modlitby se dočkaly naplnění.
Nebyl to však stvořitel, kdo je vyslyšel. Byla to prostitutka. Virtuální prodejná ženská mu nabídla projev opravdového přátelství a také novou důležitou lekci: nikdy člověka nesuď dřív, než doopravdy poznáš jeho duši.

Naadirah s ním zůstala až do úsvitu, trpělivě odpovídala na jeho polibky, opětovala mu všechny něžnosti.

S prvními paprsky nového dne byl volný. Radostně vyskočil na ohy, bez bolesti, bez jakýchkoli následků – joj, lidi ze snů, ti se mají! Naadirah ho naposledy pohladila po tváři. Nevěděl, jak odpovědět, nevěděl, co říct, a tak se omezil na docela prosté „děkuji.“

Jakmile se světlo dotklo růžového povrchu pláže a zahalilo ji jako záře padajících hvězd za noci svatého Vavřince, zmizela. Stál a jen se za ní tiše díval.

Zanedlouho poté se mu ohlásil stvořitel.