Sarka - díl 8.

Marco potkává Sarku s dalším mužem a vyjasňují si pravidla a hranice svého virtuálního vztahu. V reálu si je však Marco čím dál tím více jistý svými city a pocity – je do Sarky zamilovaný.
Předchozí část najdete tady.

 

 Marco dychtivě stiskl tlačítko spouštějící počítač.
Dost dlouho už čekal, než jeho žena konečně odejde k televizi, čekal na ten okamžik s nadšením takřka mladickým, třebaže si dobře uvědomoval, jak dlouhý čas ho od mládí odděluje. Právě nyní víc než kdy jindy.

Bylo to tady. Zítra ho čekají devětačtyřicáté narozeniny. Tentokrát byl ovšem pravidelný příval smutku předcházející tomu osudnému dni zmírněn vášní, jež rozpalovala jeho duši jako plamen.

Dnes v noci bude zase dlouho vzhůru, předem už mu to bylo jasné. Elvira ho může volat třeba stokrát, odezvy se nedočká.

A valného zájmu se od něj dnes ráno nedočkala ani práce, když po pouhých dvou hodinách spánku dorazil do studia v žalostné kondici, neoholený a s pytli pod očima, do nichž se dokázaly vměstnat snad všechny oddělené součásti jeho nového snu. Myšlenkami se toulal u ní, tajemné ženy z města ztraceného – tak si to alespoň ředstavoval – v hlubokých hvozdech vzdálené Bohemie, a u svého vzrušujícího pátrání po její skryté totožnosti.
Když se s ním lidé z firmy pokoušeli hovořit o Palazzo dei Giganti, o pracovním rozvrhu, o nových instrukcích, vynořovaly se před ním Krkonoše, monumentální Hory obrů, zdvíhající se nedaleko od Liberce. Nejasně cosi mumlal v odpověď, kam se však poděla jeho až nezdravá preciznost, jeho nepřekonatelné organizační schopnosti? Úsudek a vědomí pohltila bezčasá bublina citů, jež se navzdory mnoha letům potlačování nebo snad právě kvůli němu chystaly přerůst v opravdovou bouři. A on jednoduše dal citům přednost. Po dlouhé době musela neomezená vládkyně racionalita znovu začít počítat s vášní, s touhou ukotvenou ve snech, s tou silou nepřátelskou všem podobám zdravého rozumu.

Sen vytrhl Marcovi kormidlo z rukou, jeho loď nyní plula naslepo, hračka zmítaná větrem, bez možnosti svobodné volby směru. Jen jediný směr zbýval, jediný maják: Sarka. Ano, už mu to začínalo docházet – ta osoba dokonale ovládla jeho mozek.

Neminul okamžik, aby o ní nepřemýšlel, neuplynula vteřina, aby se nepokoušel představit si její reálnou tvář a v ní už známé temné oči virtuální postavičky. Firma po něm chtěla hladký průběh restauračních prací, jeho rozhodnutí, jeho instrukce však najednou nebyly kompetentní, precizní, dokonalé. Stavbyvedoucí, rovněž přítomný, si ho přeměřoval rozpačitými pohledy a on dobřevěděl, co to znamená. Věděl – a bylo mu to dokonale ukradené.

Jen ať si o něm klidně myslí, že mu přeskočilo.
Možná je na tom i něco pravdy, jenže tohle šílenství dokázalo zastavit i žal nad prchajícími léty, umožnilo mu vůbec poprvé strávit den narozenin jinak než vyčerpaně, zemdleně, bez nadšení. To, co právě prožíval, mu navracelo chuť do života a také cosi, co se snad nedalo nazvat přímo štěstím, ale každopádně to k němu mělo velmi blízko.
Jak strávil minulé výročí? Zavřený v ateliéru, ponořený do práce, ani vidět nikoho nechtěl, hotová tragédie. Den před narozeninami se stal tryznou, stejně jako den po nich, ani Elvira neměla tušení, co říct, co si s ním počít. Kreslil, plánoval, počítal, nedopřál si minutku odpočinku… Tak takový byl rok dva tisíce šest.
Německo bylo poraženo na domácím hřišti Itálií, která se tak po čtyřiadvaceti letech znovu vyšplhala na nejvyšší příčku. Bylo mu osmačtyřicet, předtím, ve dvaaosmdesátém, to mu bylo čtyřiadvacet – takže pokud si Itálie na další mistrovský titul počká znovu stejně dlouhou dobu, jemu už bude… dvaasedmdesát? Ne, ne, radši nepřemýšlet o takových věcech! A vůbec, k čertu s celým světovým pohárem!

Je opravdu možné, že ztratil schopnost myslet na cokoli jiného než na ni?

Nyní, o rok starší a moudřejší, se Marco považoval za mnohem více vyrovnaného, ochotného vzít nezadržitelný běh času na vědomí. Otřásla jím síla, s jakou prožíval intimní pouto k té virtuální postavičce, i rozhořčení, s nímž nejprve přijal její značně uvolněnou morálku, jen aby se ho vzápětí zmocnilo okouzlení a fascinace ještě větší…

Pomalu dosedl do červeného křesla, stejně pomalu natáhl ruku k myši, netrpělivě vyčkával, až se na obrazovce zhmotní úvodní stránka Second Life. Fajn.
Teď „Connect“… Ryska ukazující načítání dat se dnes zdála pomalejší, než by takhle navečer měla být, čekal a čekal, prsty levé ruky poklepával o světlou dřevěnou desku stolu, pravici stále přibitou na ovladači. Nápis vyskočil jen o chviličku později a Marca zaplavila obvyklá vlna okolo žaludku. Sarka is online.Přineslo-li odpoledne první opravdové setkání Jozepha a Sarky, dnešní noc bude plně zasvěcena jim, stvořitelům. Marco a ta druhá Sarka, ta skutečná, budou pokračovat ve stavbě vzdušného mostu mezi Čechami a Itálií.

Žádný jiný most na světě ho v téhle chvíli nezajímal víc.

Dobrý večer, princezno, napsal první zprávu.

Uplynulo několik sekund. Tobě také, můj rytíři.

Spojení bylo navázáno, i její nálada se zdála víc než slibná. Měl chuť bez otálení rozjet hovor na plné obrátky, vyptat se na tisíce věcí, vtělit do slov myšlenky nastřádané během dne, který, ať už se mu to líbilo nebo ne, plně věnoval jí. Jenže… kdopak ví, třeba už objevila jeho totožnost. Najednou téměř zalitoval všech těch stop, jež jí poskytl – jeho fotografie si určitě prohlédla, co když ji zklamaly?

Raději se prozatím neptat na nic. Aspoň dokud se sama o něčem nezmíní.

Jak se máš? Otázka, jíž se nedá zkazit nikdy nic.

Jako obvykle. Odpověď, která nikdy nic nenaznačuje.

Co znamená jako obvykle?

Štěstí, jaké hledáš celý život, nikdy nemůžeš najít během jediného dne.

Tohle už je mnohem jasnější. Dnešní večer bude okamžikem, kdy ji konečně pozná trochu lépe.

A tobě je zrovna smutno?

Jaké to je nebýt smutný?

Ubohá princezno!

Cítím, že mi něco schází, jen nedokážu říct co.
Měla bych být klidná, spokojená, a zatím v jednom kuse pátrám po něčem, co možná nikdy ani nenaleznu. To je důvod, proč hledám útočiště uprostřed snů. Copak tě vlastně trápí? Povídej, řekni mi, nač myslíš, řekni mi všechno. Chtěl bych, abys byla šťastná, udělám pro to, co bude v mých silách.

Nelam si s tím hlavu, zlatíčko, to přejde. Vždycky to přešlo.

Marco zůstal jako opařený tváří v tvář takovým sdělením. Ta žena, třebaže tak vzdálená, dokonale rozumí jeho emocím – a jak se zdá, souběžně s ním sama prožívá jejich kopii, dokonalý duplikát, jako ofocený na nějakém kancelářském přístroji.

Připadá mi, že si povídáme jako dvě postavy ze starobylých legend, Sarko. Neznámý rytíř a šíleně smutná princezna… Anebo šíleně smutná královna, něco jako Guinevera…

Jistě, ty můj Lancelote…Všiml sis ale, že podobné příběhy vlastně nikdy nemají šťastný konec?

Rychle si v hlavě prolistoval své vědomosti; skutečně, pokud v literatuře existoval nějaký příběh velké lásky s dobrým koncem, nedokázal si na něj vzpomenout. Po artušovských příbězích mu do mysli vplouvaly další, Paolo a Francesca, Romeo a Julie, Tristan a Isolda, Antonio a Kleopatra – zatraceně, to se opravdu nenajde aspoň jedna podobná historka, co by nakonec dopadla dobře?

Ne, v tomhle by nebylo moudré jí odporovat. Diskusi o literatuře by mohli rozvíjet ještě dlouho a dlouho a pokud by všechny ty příklady měli připodobňovat k vlastnímu životu… Raději honem vybruslit z tohohle tématu. A stejně, jak by asi obstál v roli Lancelota, se vší tou zbrojí na sobě? To byz něj vážně byla celá pryč, zvlášť jestli už si na webu prohlédla jeho fotku… Otřásl se.
Já… vlastně už o tobě vím všechno. Jako obyčejně mu četla myšlenky.

Opravdu? Marco nasucho polkl. Všecko… všecko už jsi viděla?

Jasně, jasně, úplně všechno. I tvoje fotografie.

Fotografie… Proč jen ji musel navést až tak daleko, proč? To tedy byla hloupost. K čertu s tím neustálým nutkáním být středem pozornosti! Stejně dávno nedělá nic jiného, než že se dnem i nocí pere s nejistotou, jak jdou léta, víc a víc se snaží být oceňován pro své zkušenosti – a rozhodně ne kvůli fotkám! Copak se může měřit s tím manekýnem, vysokým a robustním jako hora, kterého si zvolil za avatara?

Opatrně začal oťukávat její pohled na věc.Třeba obrázek s Niemayerem, tím velkolepým architektem, co navrhoval Brasilii?

Tohohle snímku se opravdu děsil; i když mu připomínal jedno z nejvýznamnějších setkání jeho profesního života, po estetické stránce mu, šetrněřečeno, dvakrát nepřidával.

No samozřejmě! Vážně povedený!

Cože? Co může být tak zajímavého na fotce dvou architektů, i když je jeden významnější než druhý, na pozadí Moskvy konce osmdesátých let? Nejspíš je to jeho fyzický zjev, co jí přišlo „vážně povedené“ – je čas podniknout protiopatření, dokud je čas.

Chtěl jsem jen říct, že tam nevypadám nic moc, byl jsem tlustší než teď a taky jsem ještě nosil brýle… Dnes je to trochu lepší.

Ne, vážně, je to… povedené!

Zopakovala stejný výraz a to ho jen utvrdilo v jeho názoru. No jistě, jeho vzhled je jí k smíchu. Brýle na krátkozrakost už jednou pořádně zamíchaly jeho životem a nyní, po dlouhých patnácti letech, i když je dávno vyměnil za kontaktní čočky, mu ty mizerné hranaté oční protézy znovu způsobí příkoří.

A jiné fotky jsi viděla?Ty znovější doby? Raději odvést její pozornost někam, kde je v dobré kondici, hezky opálený a bez té hrůzy na obličeji.

Viděla jsem úplně všechny.

Dobrý bože, blesklo mu hlavou, musela na mém webu promarnit spoustu času. S napětím očekával další komentář,něco o estetických záležitostech… Nepřišlo nic. Tentokrát už nebyl ani „vážně povedený“.

Krása není všechno, řekl kdysi kdosi, pravého muže dělá spousta důležitějších věcí. Proklatě nebezpečná věta! Pokud jde o lásku, raději na ni hned zapomenout…

Já jsem se zas trochu díval na tvoje město. Je vážně úžasné! Tohle zavánělo prázdnou frází, rozhodně to však neříkal jen tak zbůhdarma. Jakmile si minulé noci osvojil něco zeměpisných znalostí, prohlédl si Liberec na internetu a musel žasnout nad jeho architektonickou velkolepostí. Viděl radnici, podobnou té ve Vídni, viděl paláce z německého období i pohoří zdvíhající se nad městem se špičkou toho olbřímího televizního vysílače na jednom z vrchů…

Líbí se ti?. Jako liberecká rodačka jsem na to opravdu hrdá, i když se musím přiznat, že daleko víc mi k srdci přirostlo jedno menší městečko, asi dvacet kilometrů vzdálené, kde jsem strávila mládí. Taková oáza uprostřed přírody, všude samá zeleň…

Kde strávila mládí? Podezření, jež v Marcovi vyklíčilo během předchozích dní, se znovu vrátilo.
Promiň, vím, že bych se dámy neměl na něco takového ptát, ale – kolik ti vlastně je?

Tentokrát si Sarka dala s odpovědí na čas. Dostal strach, že ji urazil, a když se objevila větička Sarka is typing, raději se připravoval na podrážděnou, dotčenou odpověď, místo toho však přišlo jen stručné Třicet pět, ani o rok víc, ani o rok míň. Proč se ptáš?

Občas hovoříš jako zralá, zkušená žena a jindy mi zase přijdeš jako mladá dívka…

Ty sám žiješ citově pestrý život, proto máš takový dojem, můj rytíři… Začínáš poznávat mou duši a zjišťuješ, jak moc se podobá té tvé. I po tolika letech stále hledám lásku, jako zamlada – jenže tentokrát bude třeba platit…

Pořád ten samý smutek… Cítil, jako by část svého nitra měl společnou s ní, jako by ho zplodilo stejné lůno, vněmž se zrodilo i jeho dvojče, Sarka. Až na to, že nejspíš nebyli obyčejná dvojčata, ale siamská – a to, co měli společné, byla duše.

Jsme jedna duše, má princezno. Dvě vzdálená těla spojená jednou duší.

A je tvá duše taky tak naplněná smutkem?

Tvoje slova přímo vycházejí z mých myšlenek.

Já ale vím, jak být šťastná, aspoň někdy…

O tom vůbec nepochybuji, má princezno. Nicméně, dnes večer tu vládne smutek.

Pročpak?

Protože dnes je noc mých narozenin.

Ale ne! Tohle Sarku přece jen trochu překvapilo.
Kolik?
Citlivé místo… Napadlo ho, že by si z toho mohl tak trochu vystřelit. 84, napsal, jen tak od boku, střelit nějaké číslo a naschvál úplně špatné.

Ach! Zareagovala s lehkým úžasem. Teď by mohl chybu napravit, prostě přehodit čísla, no jo, jenže to by vzniklo jen 48 a ne 49. A proč si nakonec nějaká léta neubrat? Aspoň ten jeden jediný rok. Co na tom, maličká úprava pravdy přece neuškodí, pokud nad ní neztratí kontrolu. Jediný rok – to se vždycky může hodit…

Hrome, omlouvám se… Chtěl jsem říct 48.

Sarka na minutku ztichla a Marco se spokojeně usmál. Dobře to zařídil – dokonce se teď cítil o ten rok mladší. Tak vida, troška toho lhaní nakonec může i prodloužit život! Jen ať ho nenechá čekat příliš dlouho…

Ehm, nerozuměla jsem přesně… Říkal jsi 48 nebo 49?

Tak, a je to. Před touhle ženou vážně neutají vůbec nic. Jako by mu nahlížela rovnou do mozku a nacházela vněm odpovědi ještě dřív, než je on sám vůbec stačí dát dohromady. Dobrá. Koneckonců, na skutečnosti se tak jako tak nic nezmění… 49, bejby.

Nikdy nedokázal příliš dobře blufovat, jako pokerový hráč byl naprosto k ničemu, snad alespoň to oslovení překryje jeho vynucenou upřímnost špetkou životní protřelosti. Připadám ti starý? pospíšil si ještě s otázkou.

Ty a starý? Kdepak! A stejně, zkušenost je dar, který nám mohou dát jen plynoucí léta. Co s mladým tělem, když nemáš dostatek moudrosti, abys s ním správně naložil?

Zlatá slova. Jenže jak se smířit s vyhlídkou na ochablé svaly, vrásčitou kůži, pokleslou bradu, roztřesené nohy? Jediná představa, jež se mu pojila s ubíhajícími roky, byla vidina chátrání, a ten blok mělpříliš pevné základy, než aby se s nimi dokázal jen tak smířit.

Ty jsi ale pořád ve výtečné formě! A je to tu zas. Ona vážně umí přijít s pravými slovy v pravou chvíli a je úplně jedno, jestli je myslí upřímně nebo je říká jen tak ze soucitu. Marcova nálada se ve vteřině nadobro proměnila. Znovu a znovu nevěřícněčetl ten nápis na obrazovce, jako by mělpřed sebou posudek od psychoterapeuta. No ano, občas přicházejí takovéhle nevysvětlitelné okamžiky. Lidská duše někdy přebývá v kratičkých, docela jednoduchých slovech – a pak se objeví vzdálená, tajemná žena, o níž nevíte nic víc než jak se jmenuje, jaké má oči, kolik váží a v jakém městě bydlí, prohodí pár slůvek, dost možná míněných jen jako prázdná lichotka, pár úplně banálních slůvek a najednou, čert ví jak, se vám den znovu rozzáří.

Jsme spřízněné duše, i já už tomu věřím, ozvala se Sarka, naprosto v souladu s jeho vnitřní reflexí. Byli jako dvě poloviny jablka, o tom už nemohlo být pochyb – jenže jablka, které ještě ani nespatřil vcelku, a velmi, velmi vzdáleného.

Toto je tvá velká noc, můj rytíři. Uspořádáme oslavu společně?

Zdálo se to až příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Nic už ho nedokázalo zastavit, dokonce ani první Elviřin signál z ložnice – to hlasité vyzvánění neznamenalo víc než bezvýznamnou připomínku dávno minulých časů. Pohlédl na hodiny – 23:31. Tak brzo a ona už volá? Dnešní noci ho ovšem od počítače nedostane ani tisíc zvonů; jen půlhodinka zbývá do jeho narozenin a je tu pozvání na párty, jaké se zkrátka neodmítá.
Pojďme do toho italského klubu, co tu nedávno otevřeli. Trošku si zatančíme, co říkáš?

Co je to za klub?

Italský taneční klub, neznáš ho? Dialog ze samých dotazů.Přijde-li jako reakce na otázku další otázka, neznamená to nic jiného než formální chybu v té první, jak už si ujasnil. Tenhle rozhovor musí být formálními chybami přeplněný až po okraj.

Jak bych ho mohla neznat? Zase otazník. Už tam musela být s někým jiným, to je jasné, asi s nějakým dalším Italem. Tady je ta závada, ovšem. Problém je už dávno vyřešený. Na tohle stvoření máte zkrátka nárok až když přijdete na řadu, v tom to celé vězí. Jako na tržnici, když musíte vyhlížet to správné místo a dlouho čekat, abyste se konečně pokusili dostat tu mizernou láhev laciného šampusu, co stejně pochází odněkud ze supermarketu. Ale cožpak Sarka patří na taková místa? Prodávají snad ušmudlaní trhovci u stánků lahve Dom Pérignonu? Buď jak buď, je to on, kdo je nyní na řadě – a bude si to užívat plnými doušky.

Ocitli se na parketu, ze všech stran obklopeni dalšími lidmi. Marco pohlédl na Jozepha pohybujícího se zcela nenuceně – sám se necítil právě nejlíp sevřený mezi dvěma Sarkami, tou skutečnou a tou druhou. Zvláštní, ale ta virtuální bytost, i když ji plně ovládala její tvůrkyně, jako by také byla obdařena vlastními myšlenkami doprovázenými plynulou vlnou zcela reálných emocí…

Z protahujícího se mlčení usoudil, že něco nebude v pořádku. Užuž se chtěl optat, když ho jako už tolikrát předtím předešla: Podívej se na tu sešlost tady.
Nehovoří o ničem jiném než o penězích a o tancování. My jsme jiní, jsme jako dva malé ostrůvky v obrovském oceánu.

Kdo vlastně teď hovoří? Virtuální Sarka, okouzlující, prchavá bytost ze snů, anebo reálná Sarka, neznámá žena s temnýma očima, která už stačila dobýt jeho srdce?

Pojďme někam, kde je to klidnější. Marco nakonec přijal ten návrh s povděkem.

Plný radostného očekávání ji následoval teleportem.
Jako by byl znovu mladík, ani si neuvědomil, že pohybuje s pouhým obrazem. Právě díky tomu, že aktivní účast v dění toho druhého světa mu byla odepřena, opadla z něj veškerá tíha, změnila se v dětinsky prosté nadšení. Vracel se v čase, zpátky až do sedmdesátých let, do časů rocku, nešťastných lásek, modrého moře a široké náruče snů…

Jednomu z těch snů se podařilo zachytit v síti času.
Z té podivné, dávno zapomenuté volnosti čišela poněkud zaprášená příchuť starých dob – ale krásná, tak krásná! Vůně oplatek, čerstvého chleba, koláčů od babičky, všech těch vjemů, jež se mu dávno ztratily a snad právě proto získaly v jeho mysli pečeť nenahraditelnosti.
Sarka představovala ztělesnění toho všeho a co víc, stala se symbolem příchuti dobývání.

Jozeph znovu stál na ostrůvku nabízejícím Tango Argentino. Vzala ho za ruku, odvedla na pobřeží, obdařila ho něžnými polibky – a ta druhá, reálná Sarka, pokud to vůbec šlo, ta byla ještě sladší než její virtuální ztělesnění. Právě ona si jako první uvědomila, že půlnoc už je za dveřmi.

Vše nejlepší k narozeninám ti přeji z hloubi srdce, můj rytíři. Mohu ti zazpívat? Marco hned neodpověděl – a vlastně už ani nebyl čas, hned vzápětí ta vzdálená, tajemná žena odeslala zvukový záznam uzavřený do smyčky a už to jelo. Happy birthday to you, happy birthday to you, happy birthday, milý Marco, happy birthday to you…

Jako by se ocitl na oslavě, jež vlastně ani nepotřebuje důvod, oslavě stvořené pouze z ryzích emocí a citů. Jak dlouho to vlastně je, co naposledy své narozeniny slavil? A co je zač ta, která se rozhodla věnovat noc prosycenou slovanským šarmem jemu a pouze jemu, cizinci kdovíodkud? Možná tu za ním přichází anděl, anděl útěchy, ovšem, právě tak to musí být, jiné vysvětlení prostě není.

Neidealizuj si mě příliš. Jsem prostě ženská, co ráda dělá lidem radost.
Snad to způsobila ta slova, snad za to mohl výjev dvojice avatarůčastujících se právě obzvlášť sladkými polibky, anebo jejich melancholická přítelkyně harmonika – Marco se rozplakal. Rozplakal se tak, jak se mu nikdy během posledních deseti let nepodařilo.
Vzlykal jako malý kluk, slzy mu smáčely klávesnici pod rukama, ale byl to osvobozující pláč, pláč radosti dávno zatlačené do pozadí strašákem plynoucího času. V tu chvíli pro něj žádný věk neexistoval, mohlo mu být pět let právě tak jako sto. Nic nemohlo narušit tuhle nezapomenutelnou noc s chutí oplatek a čerstvého chleba dávno ztracených dní, nic, dokonce ani strach ze smrti.

Otřel si slzy tím prvním, co se mu namanulo po ruce, teprve dodatečně mu došlo, že to byl kapesník, do něhož krátce předtím smrkal. Záleželo na tom? Skutečně podstatnou věcí, naprosto zásadní, bylo poznat tu osobu, její pravou tvář, pravou šíji, pravé zuby, pravá ňadra, pravá ramena, její pravé všecko!

Znovu přešel do útoku. Sarko, znáš mě už dokonale, víš, jak vypadám, znáš moji práci, můj život, a já o tobě netuším vůbec nic!

Já vím. A je to tolik zábavné…

Téměř slyšel, jak se někde tam za horami směje z plných plic. Jeho žárem planoucímu mozku to však bylo jedno, ty romantické, mysteriózní narozeniny prorazily obrannou linii posledních neuronů, kterým se ještě dařilo odolávat jejímu kouzlu.

Chci o tobě vědět všechno! Kdyby ta slova mohla křičet, kdyby měla vlastní moc, jeho počítač by nejspíš vzplál jako věchet, tolik zápalu do nich vložil na své klávesnici olepené od slz.

Vždyť už o mně všechno podstatné víš. Znáš mou duši.

Po téhle větě se Marco přece jen trochu zklidnil. Čím to je, že ho dokáže přesvědčit, ať napíše cokoli? Ale koneckonců má pravdu – co může být na člověku důležitějšího než jeho duše? Tenhle virtuální svět umožňuje poznávat na lidech to, s čím se v tom reálném setkáme až úplně nakonec…

Ale jde to vůbec, zamilovat se do duše? Není prostě jen poblázněný aureolou tajuplnosti, již kolem sebe ta žena plnými hrstmi šíří? Tahle love story je dokonale absurdní, vždyť to, co právě prožívá, patří na vrchol vztahu a ne do jeho počátků a jeho to ani v nejmenším nezaráží. Totožnost té osoby už se stala klíčem k samotnému jeho životu a stane se z ní ještě mnohem víc. Až k tomu dojde, bude připraven opustit všechny a všechno. Elviře řekne, ať si na něj klidně čeká na smutném prahu stáří, jestli má chuť, kolegům v práci oznámí, že architektura už ho dál nezajímá – a proč to všechno? Kvůli nějaké tmavooké chiméřez Čech? Kdepak. To jen kvůli posledním zbývajícím střípkům mladých let.

Nu, prozatím už toho víc udělat nemůže. A dnešní noc i tak byla z těch nejkrásnějších, raději netlačit na pilu.
Ale jednu věc si přece jen odpustit nemůže, poslední žádost nezapomenutelné chvíle. Tvé jméno, princezno.
Odkud pochází?

Má slovanský původ a je velmi starobylé. Povím ti o něm víc, můj rytíři, ale zas jindy. Už musím jít. Přeji ti krásné narozeniny, Marco, z hloubi srdce.

Obrazovka se rozzářila ohňostrojem, virtuální párty se uzavřela stejně honosně jako její reálné protějšky. Ještě nikdy neviděl o narozeninách rachejtle a ohnivé jiskry, ani natěch osmnáctých ne, dokonce ani svatba s Elvirou neměla tak velkolepý závěr. Netušil už vůbec, co si má o vzdálené neznámé myslet, byl zamilovaný do její duše a nic by na tom nezměnilo, ani kdyby měl co dělat se stařenou, s prostitutkou, s kdovíjakou poběhlicí… Představil si, jaké to asi bude, až se setkají; dlouhé, neskutečně dlouhé objetí, potlačované vzlyky, spousta něžných doteků a ještě víc sladkých slůvek…
…ehm, s nějakou věkovitou paní?

Co by ne? Ať je jí třeba devadesát, ať je úplně sešlá věkem. Bůh je mu svědkem, že to myslí upřímně – ale stejně, mohla by vypadat třeba i jako Fanny Ardant nebo Monica Bellucci, okouzlující kráska v těsných šatech, s tmavými vlasy a ještě temnějšími uhlíky očí… Všechny možnosti jsou otevřené, dokud se neukáže opak. Jako v loterii, každý je potenciálním vítězem, dokud se nevylosují čísla – a on byl zvyklý toulat se světem potenciálních vítězů. Proč by nakonec Fortuna nemohla spojit sny o nádherném těle se stejně krásnou duší?

Kéž by jen takovou jistotu mohl mít, hned by hodil všecko za hlavu a uháněl k ní – jenže ji zkrátka nemá, takže musí přece jen zjistit ještě o maličko víc.

Monitor se znovu zaplnil květy imaginárního ohně.A také další výrok, jímž se Sarka pro dnešek rozloučila: Nic se neděje náhodou. Pokud dnes musíš být o rok starší, pak jen proto, abys mohl poznat mě, abys objevil své duchovní dvojče. Nyní jsi tedy u cíle.

Tahle ženská je prostě ochotná udělat cokoli, aby ho dostala do varu! Odpověděl nepříliš originálním, ale přísliby naplněným Dobrou noc, lásko, hned vzápětí se objevil nápis Sarka is offline. Tak. Sen dnešní noci se rozplynul přesně ve 2:41. To ani není zas tak pozdě. Stále ještě omámený připravil se Marco k obvyklému rituálu vypínání počítače, když tu na ozářenou stolní desku ze světlého dřeva tiše dopadlo tmavé pole stínu. Bleskově se otočil, jako by se mu do ramene zaryl umrlčí pařát – ne, nebylo to žádné noční monstrum. Byla to Elvira, tichá, pobledlá, ušpiněná od slz, sledovala celou závěrečnou scénu dnešního setkání a aby toho nebylo málo, přečetla si i jeho poslední slova.

Jen žádný stud, jasné? Už nikdy! Vyskočil, překvapený a trochu i zděšený… Dobrý Bože! Celé tělo sevřené bolestí, nervy v páteři a nohou křičící odporem, levá noha dokonale zdřevěnělá, pravý ukazovák téměř nepoužitelný… S Elviřiným příchodem se proměnil zpátky v darebáka zasluhujícího trest. V darebáka, který je zase o rok starší.

Začal se chystat na pořádnou bitvu…