Sarka - díl 13.

Marco opustil svůj domov, odletěl do Prahy a odtud odjíždí do Liberce. V autobuse potkává staršího muže, který překvapivě odhaluje mnoho podrobností z jeho života a zná ženu jménem Šárka.
Předchozí díl si můžete přečíst zde.

 

Marco se rozhlédl. Na první pohled se město příliš nelišilo od představ, jaké si o něm už stačil utvořit – široké ulice, spousta zeleně, doprava plynula klidně, bez velkých zmatků. Zdvihl zrak nad střechy budov a spatřil kopec Jested. Vlastně by bylo dost obtížné jej z libereckého centra nespatřit; spíš hora než kopec, hora vztyčená nad městem, ochraňoval je svými 1012 metry výšky i náručí plnou chladného stínu.

S úžasem pozoroval mohutný vysílač na vrcholu, štíhlý kužel na něj zapůsobil dojmem novodobé pagody a na okamžik v něm probudil utlumenou lásku k troufalé moderní architektuře. Mohlo by být příjemné se na ten zázrak podívat, jenže on sem přece nepřijel na turistickou exkurzi. Jistě,důkladnější prohlídce města nakonec stejně neodolá, hlavním a prvořadým cílem pro něj však zůstává něco úplně jiného.

„Líbí se vám tu?“ zajímal se starý muž.

„Jistě. Moc pěkné.“

„To mě těší. Je to pro vás dobré znamení.“

„Proč myslíte?“

„Musíte navázat s tímhle městem hlubší kontakt, cítit jeho skrytý tep, bez toho se neobejdete. V téhle chvíli dýchá ta vaše žena stejný vzduch jako vy, pohybuje se ve stejných vibracích jako vy… To by vám mělo pomoct, ne?“

„Myslíte?“

„Otevřete srdce, pane. Jen otevřené srdce se může dočkat odpovědi.“

Od zastávky na Prazska došli do ulice Mala Moskevska, prošli menším průjezdem spojujícím dvě hlavní třídy centra do tvaru písmene H… Tak, tady to máme. Číslo 11. Dívat se na číslo vlastně bylo úplně zbytečné, hotel Radnice stál přímo na rohu, elegantní, majestátní, nepřehlédnutelný se svými klenutými oblouky, zešikmenými střechami a řadami malých čtvercových oken prokládaných stejně hranatými konzolami balkónů.

„Tak jsme tady.“

„Děkuji vám, opravdu jste mi pomohl, pane… pane…“

„Adam. Pavel Adam.“

„Marco Farnese. Jsem rád, že jsem vás poznal.“

„Potěšení je na mé straně, pane Farnese.“

„Tak tedy ještě jednou díky za všechno, pane Adame. Za doprovod i za rady.“

„Nemáte vůbec zač. Doufám, že budete úspěšný, ale jestli vám mohu ještě jednou poradit, až ji najdete, chraň vás bůh, abyste se jí snad chtěl odevzdávat z celého srdce nebo tak. Ženy jsou občas až příliš abstraktní bytosti, zabydlují se jen v našich nejhlubších snech a nikde jinde. A jestli si přejete vzpouru proti realitě, příteli, potom nečekejte, že právě realita vám dá odpovědi, které hledáte.“

Díval se za tou černo-bílou postavou, jak pomalu odchází, filmový hrdina jako vystřižený z nějakého kousku od Eisensteina nebo Langa, jak pomalými pohyby přechází na druhou stranu ulice – vypadal, jako by kráčel na pohyblivém chodníku, zařízení podobném těm na letištích, urychlujícím každý pohyb.  Rychle, až příliš rychle se ztratil z dohledu…

Jak že se to vlastně jmenoval? Pavel… Adam…

Adam!

Marco polkl. Jak je to dlouho, co se mohl zbláznit, aby našel české příjmení začínající na Ada? Možná ten člověk opravdu držel v rukou klíč k cíli jeho cesty – a on ho nechá jen tak zmizet, bez otázek, bez prosby o skutečně důležité informace! Jistě, pořád to celé může být jen náhoda, jenže těch náhod už začíná být opravdu příliš.

Měl byse po něm ještě poohlédnout, jenže co má dělat, běžet za ním? Kdepak, bílé vlasy i černý kabát už dávno pohltily a vstřebaly zátočiny města, které on sám ještě ani pořádně nezná. Teď už to musí nechat být, ale to jméno, to docela jistě nesmí zapomenout. Ještě se bude hodit, docela určitě!

Vrátil se pohledem k hotelové budově, k bráně, do níž se právě chystal vstoupit. Nádherně klenutá, dokonale ladila s celkovým stylistickým pojetím. Vstoupil do vestibulu, bohatě vykládaného světlým dřevem, aby požádal o svůj pokoj. Recepční si zkontrolovala jeho rezervaci, požádala ho o doklady a nakonec, když podepsal papír zaplněný českým textem, konečně dostal klíč. Číslo 19.
Jak už to při vstupu do hotelových pokojů nezřídka bývá, dveře otvíral se směsicí obezřetnosti a zvědavosti, jeho první dojem však byl veskrze pozitivní. Místnost byla dobře prosvětlená, se dvěma okny nabízejícími výhled do ulic a závěsy pokrytými jemným svislým proužkováním. Stůl z tmavého dřeva tvořil příjemnou protiváhu pohodlnému dvojlůžku… Ehm, proč si vlastně
zamluvil dvojlůžkový pokoj, když je tu sám?

Možná čistě ze zvyku, možná kvůli touze po větším pohodlí – anebo snad z jiných, zcela nemyslitelných důvodů, spojených se snem, jenž je sám o sobě téměř nedosažitelný? Pohlédl na své nocoviště důkladněji a rozladěně se zamračil; no ovšem, povlékaná přikrývka, tak typická pro postele střední a severní Evropy. Daleko raději měl klasickou holou deku a prostěradlo; pokaždé, když ho okolnosti přinutily spát na lůžku s takovýmhle vybavením, probouzel se s prostydlýma nohama, s přikrývkou vytaženou z povlečení a z větší části sesunutou na podlaze. Ale tradice je zkrátka tradice a malichernosti teď musejí stranou. Je čas na důležitější věci, na souhrn všech dosavadních výsledků, na další pátrání – ale ze všeho nejdřív na poslední zoufalý pokus…

Položil laptop na stolní desku a s obavami jej zapnul. Bezdrátové připojení fungovalo naštěstí perfektně, Second Life se rozběhl bez větších problémů. A tak, zatímco kufr stále ještě ležel neotevřený a nevybalený na posteli, počítač už pracoval na plné obrátky. Marco nechtěl ztratit ani vteřinu. Chystal se na závěrečný výstřel, chystal se ulovit ženu s aurou tajuplnosti v jejím
vlastním teritoriu a nenechat se přitom odhalit.
Sarka is online, potvrdila mu obrazovka.

Ahoj, miláčku. Tak jak se daří?

Odpověď přišla okamžitě – podivné…

Chtěla bych se s tebou setkat, můj rytíři.

Zíral na ta slova jako u vytržení. Ale ovšem, ona má přece na mysli avatary, jedinou součást jejich osobností, které nic nebrání v osobním kontaktu… S obvyklou spalující závisti ke své virtuální postavičce přijal od Sarky nabídku teleportu.

Dnes s tebou opravdu potřebuju hovořit…

Děje se něco, Sarko?

Je mi zkrátka ještě víc smutno než jindy, v takové chvíli potřebuji mít nablízku lidi, kteříomě mají
opravdový zájem…

Zase ten starý známý pocit v břiše, tentokrát už ho ale nemohl rozházet. Jeho žaludek se dávno změnil v otrlý lapač astronomických dávek chlorovodíkové kyseliny, ani náhodou už mu nemohla ublížit.
Co tě tak rozesmutnilo?

Několik dní jsme o sobě skoro nevěděli. Musím ti říct, co se mi stalo…

Všechny její emoce měl v tu chvíli jako na dlani, alespoň se mu to tak zdálo.

Víš, měla jsem moc hezký vztah s jedním mladým Němcem. Včera mě opustil…

Pokaždé, když začala mluvit takhle, zmocňovala se Marca směsice hněvu a porozumění. Znovu si uvědomil, že je pouze jedním z mnoha virtuálních milenců téhle ženy, a zacloumala jím žárlivost, zároveň však byl přesvědčen, že skutečným klíčem k tak obrovskému hladu po lásce je samota hlubší, než si sám dokáže vůbec představit.

Jak mohl nechat být tak úžasnou dívku jako ty?

Bohužel, můj rytíři. Jeho přítelkyně v reálném životě otěhotněla, brzy se budou brát. Nebylo by podle něj vhodné stýkat se dál v Second Life se mnou.

Takhle se tedy mísí skutečnost se snem, blesklo mu hlavou. Snad i u něj už sny přepsaly pravidla skutečného světa, i on už upadl do sítě klamů a nedorozumění, jen si toho ještě nestačil pořádně všimnout. V tom to celé vězí – sny a realita mohou být vzdálené a jejich nepřekonatelná vzdálenost může být i jasně patrná, jenže jakýto má vůbec vliv na osobní prožitky? Mluvit o podobných tématech, to je jako pozorovat kosmickou loď někde ve vesmíru, ale osobní zkušenost se podobá přímému pobytu na té lodi. Do hry je zapojeno až příliš mnoho emocí, než aby zůstal prostor pro objektivitu.
Počkej, on si ji přece bere jen proto, že je těhotná, a ne ze skutečné lásky.

Přesně tak. Příliš mnoho emocí, člověk najednou zapomene, že reálný život se ubírá jinými cestami…

Ten mladík opustil Sarku, virtuální Sarku, protože jeho citová energie byla beze zbytku přesměrována do reality. Jako při nějakém vědeckém pokusu s komunikačními drahami… Sny nastupují tehdy, když skutečnosti něco chybí, když je chudá na očekávané prožitky – a Sarka, jak se zdá, už do nich do nich investovala vše, co měla.

Pochopil, že má další důvod cítit se jí ještě blíž…

Dost mě to zasáhlo, Marco. Ale nevykládej si to ve zlém, i na tobě mi moc záleží. Jsi můj nejlepší přítel…

Jak to myslíš?

Miluji tě, Marco.

I já tebe, má princezno.

Proč jen život tak málo počítá s budoucností? Proč se v našich rozhodnutích necháváme řídit těmi nejslabšími okamžiky a ne chvílemi, kdy jsme silní?

Nerozumím ti. Kdybys mi o sobě řekla všechno…

Už o mně víš všechno.

Nevím o tobě vůbec nic!

Takhle nemluv, Marco. Ubližuješ mi. Nabídla jsem ti celou duši…

Řekni mi, kdo opravdu jsi.

Ne, teď ne. Jen mi prostě buď nablízku, prosím. A žádné otázky.

Jsem ti nablízku víc, než si myslíš…

Já vím. Jsi skvělý, Marco.

Dvojice avatarů začala kroužit ve víru smyslných tanců, virtuální těla spojená v jedno. Vášnivé polibky nebraly konce, bylo by marné je počítat.

Představme si na chvíli, Marco, že ti dva, že to jsme my. Buďme na chvíli těmihle figurkami. Jejich polibky jsou naše polibky, jejich objetí jsou naše objetí. Jako bych už na šíji cítila tvůj horký dech. Užívej si sladkou chuť mých úst…

Už toho smutku bylo dost, Sarko…

Máš pravdu. Smutku bylo až příliš. Teď si užijeme chvilku radosti…

Marcovi se zatím nepodařilo brát tuhle virtuální rozkoš vážně, o co doopravdy stál, byla ona, reálná Sarka, ale v tuhle chvíli, uprostřed téhle atmosféry a těchhle slov… skutečně měl dojem, že ji svírá v náručí.
Vlastně jí to dlužil, navzdory té zarputilé nechuti prozradit identitu i virtuální přelétavosti to byl on, kdo byl jejím dlužníkem, a měl toho ke splacení dost. Dlužil jí světlo života, dlužil jí pár jasných barev v nekonečném oceánu šedi… Jejich vášnivý flirt trval déle než půl hodiny a po celou tu dobu Marca zaplavovaly pocity, jaké by ještě nedávno zaplatil pořádnou dávkou hanby.

Díky, Marco. Už je mi líp, opravdu díky.

Jsi sladká, i když jsi smutná, princezno. Ale právě to je moc milé…

I mně se život takhle líbí.

Proč mi nechceš prozradit, kdo jsi? Rád bych spatřil tvoji tvář, slyšel tvůj hlas…

Musím už jít, Marco. Mám spoustu práce.
A je to tady. Neporušitelná zeď.

I poslední pokus ztroskotal, nic nového už se nedozví.
Musí vytěžit, co se dá, z toho mála. Zavřel laptop, stále ještě omámený něhou, již mu ta žena nabídla, i její zatvrzelostí pevnější než diamantová skála. Nezakolísala ani v okamžiku, kdy sama potřebovala důvěru, ani osamění, ani zoufalství ji nedokázaly byť jen na jedinou vteřinku zlomit… Nic, nic a stále nic.

Takže zbývá jediná možnost: vydat se po stopě toho starého muže, Pavla Adama, a doufat, že jeho příjmení skutečně má něco společného se Sarkou.

Nic moc, ale co se dá dělat, nic nového se na obzoru zatím nerýsuje. Vybalil věci ze zavazadla a jak jen nejlíp dokázal, poskládal je do skříně. V rychlosti se osprchoval, oblékl si čistou košili, pak pohlédl do zrcadla. Prohlížel svůj zjev s pozorností, jakou mu nevěnoval už léta, poprvé po dlouhé době nepočítal vrásky, jen zpříma a pečlivě hleděl do vlastních očí, jako by patřily někomu úplně jinému. Snad tam někde hluboko uvnitř objeví ztracenou vnitřní rovnováhu, snad tam nalezne dostatek sil k rozhodnutí, před nímž stál.

Všechno vzdát, udělat si hezkou turistickou prohlídku cizího města a pak se poražený vrátit domů – anebo pokračovat v tom bláznivém hledání?

Oči v zrcadle mu jednoznačně radily pokračovat. V barevném lesku duhovek, v hloubce jejich výrazu, tam všude se zračila rozhodnost, kterou druhý Marco na vnější straně zrcadla nemohl brát na lehkou váhu. Trochu se to podobalo okamžikům, kdy hleděl na Jozepha, tomuhle odrazu jeho vlastního já však scházela všechna estetická vylepšení poskytovaná světem představ a fantazie. Jozeph ztělesňoval jeho vysněnou ideální formu, to tenhle dvojník mu nabízel skutečnou možnost vidět sebe sama, takového, jaký je, takového, jakého jej vidí ostatní. Neústupnost, kterou četl v těchhle očích, patřila jemu samému.

Sestoupil dolů do přízemí a na recepci se zeptal na adresu policejní stanice. Dozvěděl se, že nejbližší nalezne na čísle 232 v ulici Dr.Horakove. Zapamatoval si to a vyšel na ulici.

Vzduch byl příjemně hřejivý, jak už to na jaře bývá, na jeho nitro však přesto dolehl nezvyklý chlad. Od samého začátku, od chvíle, kdy se celý tenhle příběh rozběhl, sní jen o tom, procházet stejným městem jako jeho neznámá, teď ale šance, že z toho ještě dokáže mít radost, kvapem klesají. Jméno Adam může být záchytným bodem, zrovna tak ovšem může být jen slepou uličkou – a co dál?

Dál mu nezbude nic než hledět do očí všem ženám v ulicích tohohle města, jak měl v plánu původně.
Absurdní, hloupý způsob, jak někoho vypátrat, téměř s jistotou odsouzený k debaklu.

Pohlédl na hodinky – pět minut po šesté. Jde se na policii. Musí to zkrátka překousnout. Dost řečí a hurá na věc.

Kráčel a pozoroval ženy, jež se, rychleji či pomaleji, na své cestě mihly jeho zorným polem. Dvakrát nebo třikrát měl dojem, že právě tahle by mohla být ona, na jeho pohledy však nepřišla žádná reakce, ani náznak, lehký pohyb obočí… Sarka, ta by určitě jeho němou otázku nenechala bez odezvy, o tom nemohlo být nejmenších pochyb.

Navzdory všemu, co prožíval, si nedokázal pomoct, aby neobdivovat nádhernou libereckou architekturu.
Majestátní radnice se skutečně velmi podobala té ve Vídni, stejné tvary, stejný sloh… Co na něj však zapůsobilo ze všeho nejvíc, byla zeleň, jíž jaro v Čechách doslova kypělo, barvy listů v rozpuku nového života, laskavý vánek dotýkající se jeho tváře jako starý přítel… A mezi tím vším povadlá naděje, chystající k ráně své poslední patrony.

Přesněji řečeno jen jedinou, tu úplně nejposlednější.

To setkání v autobuse nemohla být pouhá náhoda, musel za tím být nějaký vyšší záměr. Jakkoli se odjakživa považoval za osvícence a racionalistu, zastánce přístupu „uvěřím, až uvidím“, uvědomil si, jak urputně najednou hledá v každém záblesku všedního života dotek magie, v každé drobné příhodě, v banalitách, jaké by mu donedávna nestály za špetku pozornosti. A tak teď míří na policii, aby se zeptal na jedno křestní jméno a příjmení, v zásadě škemrat o naplnění snu. Dopídit se prvního jasně zdokumentovaného důkazu existence ženy, kterou by už jinak dost dobře mohl považovat za anděla či démona.

K číslu 232, jak se zdálo, bude muset projít celou ulicí až na opačný konec. No, tím líp. Aspoň si může pořádně vychutnat těch pár kroků dělících ho od vyřešení celé záhady.

Pozoroval silnici lemovanou stromy, vypadal jako docela obyčejný chodec kochající se barvami výkladních skříní, ve skutečnosti však jen počítal kroky. Jeho mozek se změnil v jeden veliký krokoměr, raz, dva, tři, čtyři, deset, dvacet, až na samý vrcholek, na vršek mayské pyramidy v Chichen Itzá…

Jakou tohle má, zatraceně, souvislost?

Ale ano, má. Vzpomněl si, co prožíval, když stupínek po stupínku stoupal na tu obří hromadu kamení, a došlo mu, že přesně totéž cítí v téhle chvíli. Občas už to tak bývá, že nám mysl předhodí obrazy podobné přítomnému okamžiku, tedy spíš evokující podobné nálady a emoce…

V kratičkém záblesku se mu znovu připomnělo vše, co tehdy prožíval, když se vyčerpaný a s bolavýma nohama konečně dopotácel až úplně nahoru a spatřil svět z té úchvatné výšky. V tom doteku mystických míst se skrývalo opravdové prozření, opravdová moudrost, ale ne tenkrát, až nyní k němu skutečně dospěly. Až nyní, kdy se jeho srdce i mysl uvolily vzít na milost magii ukrytou v nejprostším každodenním mumraji, se k němu mohly vrátit vzrušující pocity onoho dne, příchuť tajemna v celé své rozmanitosti.

A Sarka může být něco jako opeřený had Quetzalcoatl – zajímavá představa…
Vchod na policejní stanici byl šedivý a holý, svou neosobností kontrastoval s jasnými barvami zbytku ulice.
Takovéhle místo jako vrcholek mayské pyramidy, to je tedy zase dost obtížné srovnávání…

Uvnitř nalezl dva policisty - tlouštíka sršícího energií a štíhlého atleta. Probírali se nějakými listinami a k Marcovi zavanula úplně stejná vůně starého papíru, jakou znal z podobných služeben ve své zemi. Jak vidno, ani počítačová epocha nedokáže zbavit kanceláře nezaměnitelného úřednického odéru, pachu šanonů a věkem zažloutlých lejster…

Otočil se k tlouštíkovi, promluvil na něj anglicky a policista se ho trochu nejistou řečí zeptal, jak mu může pomoct. Hledám přítele, vysvětloval Marco, přítele, s nímž jsme se hodně dlouho neviděli, a teď bych potřeboval jeho adresu. Policista si ho nedůvěřivě přeměřil, pokynul mu, aby chvíli počkal, a přivolal k sobě atleta. Ten naštěstí, jak se ukázalo, ovládal angličtinu výborně, a tak Marco okamžitě přednesl svou žádost i jemu.

„Takže vy byste rád věděl, jestli tenhle pán bydlí u nás v Liberci.“

„Ano. Už jsou to roky, co jsme na sebe ztratili kontakt. Myslím, že tu žije i jeho dcera.“

„Hmm… Takovýhle druh informací bych vám neměl dávat jen tak… Jedině snad na oficiální žádost…“

„Moc vás prosím… Jsem tu jen na pár dní, chtěl bych se s nimi aspoň pořádně pozdravit, než odjedu. Po tolika letech…“

„Rozmyslím si to. Vážně rád bych vám pomohl, ale opravdu nevím, nevím…“

„Nemůžete projednou udělat výjimku? Prosím…“

„S tímhle bych vás měl nejspíš poslat na radnici, ale tam už stejně budou mít zavřeno. Jedině že byste tam zašel zítra a…“

„Promiňte, že jsem tak dotěrný, ale mám hrozně málo času a tohle jsou lidé, na kterých mi opravdu záleží, chápejte. Opravdu byste pro mě nemohl nic udělat?“

Policista mu zjevně na očích postřehl, jak upřímná jeho prosba je, i když její pravá podstata mu samozřejmě zůstávala utajena. Chladný obličej změkl, ústa se roztáhla do spikleneckého úsměvu. „No tak si chvilku sedněte.“

Marco se posadil na opačnou stranu velikánského stolu z tmavého a vážně dost pochmurně působícího dřeva, na jednu z těch starobylých příšerně skřípajících židlí s kulatým opěradlem – nejspíš ještě pozůstatek starých pořádků… Policista kamsi zatelefonoval, prohodil pár slov ve své nesrozumitelné mateřštině a když konečně poděkoval a zavěsil, jeho tvář vypadala mnohem uvolněněji – podle všeho mu nadřízený ten podivný nápad právě schválil.

„Takže, jak se váš přítel jmenuje?“

„Adam… Pavel Adam.“ Srdeční tep se rozběhl na nejvyšší obrátky, jeho frekvence rychle dosáhla úrovně hardrockové kapely, systolicko-diastolická bicí souprava začala drtit sluch bubny z příčně pruhovaného svalstva a paličkami z proudící krve… Trochu si odkašlal, aby vypustil páru, chlorovodíková kyselina znovu zaútočila na jícen a naplnila ho nepříjemnou pachutí, jako při bolestech v krku.

Policista se sklonil nad starým omšelým počítačem, otevřel seznam jmen a pustil se do hledání. Jen dvě minuty, déle to nemohlo trvat, Marcovi se to však zdálo delší než celý věk.
„Pavel Adam, říkáte? Nemohl jste se zmýlit?“

„Určitě ne. Anebo jeho dcera, Sciaka Adam…Adamova.“ Když vyslovoval ta dvě jména
pohromadě, najednou pocítil, kdovíproč a kdovíjak, že mu z úst vychází pravé jméno té tajuplné ženy, a na okamžik zůstal jako opařený. Tak, teď je skutečně její totožnosti na dosah ruky, málem by se jí mohl dotknout – jenže…

„Tak bohužel. Váš přítel už asi v Liberci nebydlí. Posledních pět let tedy určitě ne, dál to nedokážu
dohledat. Pokud jde o jeho dceru… ani o té tu nemám žádnou informaci.“

Naplno rozjetý puls v jediném okamžiku spadl, zhroutil se téměř na samu hranici přežití. Jedna jediná zpráva, kratičká a definitivní, a nezůstalo mu nic než chlad; když vstával z rozvrzané židle, pocítil, jak se s ním celý svět točí.

„Je mi to opravdu líto. Vidím na vás, že jste asi vážně dost stál o to, ty dva vidět. Mrzí mě to, ale dělal jsem, co se dalo…“ Policistům nemohla jeho reakce uniknout, dokonce i tlouštík si povšiml bledosti v jeho tvářiapřišel blíž. Marco oběma poděkoval, rozloučil se a opustil místo, které už nebylo vrcholkem mayské pyramidy, ale spíš Aidinou hrobkou. I ten zazděný Radames na tom byl lépe, ten mohl přinejmenším strávit poslední dny v objetí svého snu…

Nyní už nemohlo být pochyb, Sarka pro něj navždy zůstane tajemstvím. „Tím“ tajemstvím, co ho bude provázet po zbytek života. Ulice, z níž byl předtím tolik nadšený, se najednou zdála užší a už zdaleka ne tak prosluněná, město ztratilo své kouzlo.
Co je ta žena vlastně doopravdy zač? V Liberci nežije – takže se možná ani nejmenuje Sarka a nemá krásné tmavé oči a nenosí kolem krku egyptský amulet… Sen se zbortil jako pískový hrad v dešti, v průtrži mračen horší než ty nejsilnější bouře. Sarka, nebo jak má té osobě vlastněříkat, si s ním od samého začátku jen hraje.
Možná se za ní opravdu celou dobu skrývá nějaký chlap nebo kluk, výrostek hledající špetku legrace – a on, dospělý muž, opustí veškeré zázemí svého života pro pár smutných, líbezných slov od úplně neznámé bytosti. Celý ten dlouhý čas promrhal úplně zbytečně.
Jak se vůbec může zrodit tak kolosální faleš? Jistě,i on sám už zneužil Second Life k ne právěčestnému žertování, ale nikdy by ho ani ve snu nenapadlo zajít s tím až takhle daleko! Hanba, kterou se mu už málem podařilo vyhodit do smetí jako pár obnošených papučí, byla zpátky, pokryla mu tvář ruměncem hůř, než jak toznalzdětství. Jeho šílenství se tady střetlo s šílenstvím kohosi ještě mnohem cyničtějšího, kohosi, kdo ani na vteřinu nezaváhal využít všech jeho slabostí a strachů.

Vrátil se zpátky k noci svých narozenin, k okamžiku, kdy mu ta cizí ženská – no, říkejme raději ta neznámá cizí osoba – na pár minut nabídla skutečnou radost, odehnala veškeré jeho trápení pryč. Je vůbec možné, že se něco tak krásného zrodilo v hlavě téhle nelítostné bestie?

Dost, pryč s tím! Návrat k normálu bude i tak stát až příliš mnoho času a sil. Musí vyresetovat své city, začít od začátku s duší čistou a prázdnou jako nepopsaný list, znovu ji trpělivě pokrývat znaky a vzorci všech emocí patřících do jeho všedních dnů…
Jako počítač zbavený pevného disku se všemi programy a dokumenty, stál tu nyní Marco zcela vyprázdněný, beze stopy jakýchkoli emočních pout, vazeb a pohnutek. Ta démonická stvůra, co pravděpodobně ani neexistuje v podobě, jakou jí dosud přisuzoval, dokonale otupilakřišťálově čistou sílu jeho srdce.

Je něco okolo třičtvtě na sedm, cestovní agentura by ještě měla mít otevřeno. Koupit letenku a pryč odtud, hned! Proč by měl ještě zůstávat v Liberci? Zbytečné prodlužování agónie…

Zítra odpoledne v patnáct čtyřicet pět bymu to mělo odlétat z Prahy, takže na autobus sedne přesně v jednu po obědě. Už jen jedinou noc v tomhle hořkosladkém městě, to snad ještě vydrží.
Dokonale osamělý v síti libereckých ulic, opuštěný jako starý prašivý pes, kterého pánové vyhodili z auta u cesty. Všechny sny se roztříštily na padrť, v jediném okamžiku, na jedné špinavé policejní stanici. Stále ještě vnímal ten pach zažloutlého papíru, najednou se mu z něj až udělalo špatně.

Všiml si, že právě prochází okolo restaurace, a zůstal stát. Celý den se ani nedotkl jídla, třeba za jeho nevolnost nemůže nic jiného než prázdný žaludek. Trochu váhavě zamířil dovnitř, hnán spíš vědomím nutnosti než chutí; vlastně ani neměl moc hlad, ale co naplat, bez jídla prostě dál být nemůže.

Číšník, vysoký urostlý muž v bílém plášti, mu nabídl jídelní lístek. Menu nabízelo jak místní speciality, tak mezinárodní kuchyni a díkybohu bylo psáno nejen česky, ale i v angličtině. Zaujal ho pokrm se záhadným názvem Svíčková na smetaně, v anglické verzi pod názvem Pražský roastbeef představené jako směs telecího masa, omáčky ze zeleniny a smetany a drobných knedlíků
z pšeničné mouky. Dokonalé jídlo, od všeho trošku. A pivko.

Lidé usedající k restauračním stolům osaměle mívají svůj charakteristický výraz, z každého, kdo čeká na obsloužení, aniž by měl s kým prohodit slůvko, jako by čišel zcela otevřený smutek. Někdo v takovém případěčte noviny, jiný vyřizuje telefonní hovory – Marco nemohl ani jedno, ani druhé. Mobil nechal raději doma, aby ho snad někdo neobtěžoval pracovními záležitostmi, a pokud šlo o česky psané noviny – škoda slov a škoda námahy…

Kdyby ho teď někdo pozoroval, schouleného na židli, těžko byvěřil, že z těchhle očí naplněných hlubokým smutkem ještě před několika hodinami zářila rozhodnost a nezlomná energie.

Česká specialita byla vynikající; sám užasl, jak hltavě a nenasytně ji dokázal spolykat, smutek nesmutek. Jeho tělo se nepoddávalo, stále mu zůstaly zdravé reakce a právě to alespoň
maličko pomohlo z víru zklamání i jeho mysli.

Co když to příjmení nebylo správné, co když pátral špatným směrem? Třeba ten starý muž nakonec přece jen neměl se Sarkou pranic společného, jakkoli pravděpodobné se to zdálo… Pochybnosti začaly narůstat, touha snít znovu žádala sílu, znovu si začala vynucovat podporu.

Dojedl, vyšel ven a najednou téměř zalitoval, že už si koupil letenku na zpáteční cestu. Přece by pořád mohl stát před hotelem a snažit se dívat do očí procházejícím ženám, copak sem původně nejel přesně s tímhle úmyslem? Pohaslé oči ožily, do zemdleného těla se pomalu vracela jiskra, nezlomnost snů nalezla pevnou půdu pod nohama, zachytila se větvičky šílenství, jeho vlastní hýčkané bláznivosti.
Když se vrátil k hotelu, byla už tma. V přísvitu lamp získávala ulice ještě víc slovanského kouzla, ten decentní žlutavý jas jako by umocňoval pokojnou atmosféru Čech. Vyrazil po Mala Moskevska, pozoroval tmavooké ženy, pěkně jednu po druhé – některé se tvářily zaskočeně, jiné jeho upřený pohled zjevně přiváděl k zuřivosti, nedbal však na nic a kráčel dál, dál se díval.
Teprve když prošel ulicí podvacáté, došlo mu, jak je jeho strategie nesmyslná. Dokonale se zesměšnil.

Tohle vážně nemá smysl, lepší bude nechat toho a jít spát. Dokonale se zesměšnil a dokonale ztroskotal. Mysl si to už dávno uvědomila, jen srdce a duše stále odmítaly tak hloupý, prázdný, neslavný konec. Ale co se dá dělat? Epizoda zrozená se všemi vlastnostmi a náležitostmi vznešeného snu, se definitivně propadla do bahna té nejšpinavější banality.

Vstoupil do svého pokoje, zavřel dveře. Byl dokonale vyčerpaný, celý den se na chviličku nezastavil. Zítra odjíždí, co by mělo za smysl tu dál zůstávat? Pohledem zabloudil k počítači, myšlenky se mu i po tom všem, co měl za sebou, vracely k Sarce. Ta ženská, to neznámé stvoření, pro něj zkrátka znamená až příliš, ať už se za ním skrývá cokoli. Copak to jde, jen tak říct – konec legrace, užili jsme si, zítra zase do rachoty a všecko zpátky, jak to bylo? Strašně moc s ní potřeboval hovořit, jako byse vůbec nic nestalo, jako by jejich sen stále zůstával nedotčený. Rozběhl Second Life s úzkostí hraničící s totálním zoufalstvím…
Jenže dnes večer tam nebyla. Možná je mimo domov, možná si právě v téhle chvíli vykračuje tam dole po Moskevska, šine si to kolem oblouků na fasádě hotelu, obklopená houfem kamarádů… Možná by se přece jenom měl ještě vrátit na ulici…
Tvrdý vnitřní souboj však protentokrát vyhrála únava; usnul napůl oblečený a propadl se do hlubokého spánku beze snů…