Sarka - díl 12.

Marco pokračuje ve snahách najít Sarčino jméno a její přesnou adresu, hledá rady u svých reálných i virtuálních známých a definitivně se rozhoduje, že se vydá do Liberce, aby poznal Sarku osobně.
Minulou část najdete zde.

 

Marco vstal výjimečně brzy a ihned začal plánovat, co dál. Dojet autem na letiště, zaparkovat na nějakém bezpečném, dobře skrytém místě, aby nenalezl, až se vrátí, na své slečince nežádoucí patinu, po příletu do Prahy se informovat na autobusy a zamluvit si hotelový pokoj. Fajn. Všecko naplánovat, sjet rozumem, zasadit do kontextu. I cestu za snem.

Vyhlédl z okna - ne, dnes pršet nebude, obloha je jako vymetená, vzduch voní jarem. Díky bohu, sen začíná báječně. Naposledy překontroloval zavazadlo, připravil laptop a pečlivě
zajistil všechna okna i dveře po celém domě.

Jakmile vyšel ven, přesně v okamžiku, kdy vkládal klíč do zámku, zaplavil ho pocit, že jeho život právě v téhle chvíli dospívá do důležitého zlomového bodu.
Nikdy dřív se takhle necítil, nikdy. Dokonce ani při svatbě ne. Když jste mladí, změnytak nějak přijímáte jako normální věc, snad za to může mladický elán, hlad po nových zkušenostech. Jenže s dalším během let, jak se váš život víc a víc podobá nákladnímu vagónu se zarezlými koly, pomalému a těžkopádnému, se každá změna stává epochálním okamžikem, zahlcuje vás emocemi, dokud se jimi úplně neudusíte. A Marco byl právě nyní zahlcen víc, než když mu bylo dvacet – až na to, že ve dvaceti se nikdy necítil jako literární hrdina opouštějící známý světsvědomím, že po návratu jeho duše už nikdy nebude jako dřív.

Mručení motoru ho vrátilo zpátky na zem. Položil kufr a počítač na sedadlo vedle sebe, všiml si přitom drobné trhliny v kůži potahu - a nevěnoval jí nejmenší pozornost. Další důkaz, že je něco jinak, něco velmi důležitého.

Otevřel vrata na konci příjezdové cesty a zastavil, aby si naposledy prohlédl svůjdům, svou zahradu. Kdovíproč se mu přitom vybavil Luciin monolog „Sbohem, hory“ z Manzoniho Snoubenců – zvláštní, když chodíval do školy, nemohl tenhle román ani vystát. Nyní to však viděl docela jinak, lépe než kdy jindy si uvědomoval, jak hluboce se opouštění známých lidí nebo i známých věcí pojí s myšlenkami na smrt…

Za pár dní bude zpátky, ovšem, jenže kdo vlastně ví, jakou proměnu mu tahle svatá pouť přinese? Čím se stane nitro muže blížícího se k padesátce a dychtícího po mládí? Jaké oči budou po návratu hledět na tenhle trávník, stromy, na tyhle zdi?

Dost s tím, člověku to neprospívá, nad vším tolik hloubat. Akorát je pak v jednom kuse nešťastný. Jednou už si přiznal, že pramen mládí nalézt dokáže – jenže znamená to, že bude schopen si svého zázračného objevu skutečně užít, anebo se jen ocitne zavalený pod lavinou problémů? Bože, tolik otázek! Nejen v dialozích, i v lidských myšlenkách znamená nadbytek otázek formální chyby.

Dům se pomaličku ztratil za zavírajícím se masivem šedivých vrat.

A čím víc se od budovy vzdaloval, tím silněji nad ním touha po dobrodružství přejímala vládu. Jako by právě jeho dům, pevnost, do níž uložil minulé dny, vzpomínky na spokojený manželský a profesní život, byl tou hlavní, nadlidsky silnou kotvou spojující ho s tím, co bylo. Teď už zůstal jen oceán nezodpovězených otázek, pouze ten skutečně zaměstnával jeho pozornost a nic jiného.

V otevřeném voze, s větrem ve vlasech, bylo snadné uvěřit, že sen je na dosah, že už vstupuje do jeho bran, bylo snadné nechat se zaplavit bezstarostností, lehkostí… Lehkostí? Ano, právě tou, již si neodmyslitelně spojoval s mládím a které se mu už nikdy nepodařilo ani vzdáleně přiblížit. Pokoušel se o to, kdykoli se mu podařilo vrátit na místa mladých let, do univerzitního areálu, do domku prarodičů, kamkoli, snažil se znovu vnímat vůně a zvuky dávno ztracených dob – a pokaždé, když ve vzpomínkách utápělbřemeno plynoucích let, když se znovu stával dítětem či mladíkem, stáhla ho k zemi podivná tíha v břiše, jako by tam měl centový balvan.
Nedokázal si to vysvětlit, ale jako by se mu veškerá minulost usazovala jako kal právě okolo žaludku.
Postupně vněm tak dozrála utkvělá myšlenka, že podobná zátěž zkrátka neodvratně přichází s věkem, aby zadupala do země a pohřbila étericky křehkou radost ze vzpomínek.

Moc přemýšlí, to je jeho problém. To byl jeho problém. Teď je mu samou bezstarostností až do zpěvu, vlasy, na spáncích už prošedivělé, vlající v teplém větříku nového jara, které patřilo jen a pouze jemu.

Zastavil na placeném parkovišti, pod vyztuženou betonovou střechou. Vůz je tedy v bezpečí, věci šlapou, jak mají. Dobrotivý duch přebírá šíleného, sentimentálního Dona Quijota pod křídla, snímá z něj břemeno přízemních starostí, aby mu umožnil Dosáhnout vzdálených met v plné síle. A proud láskyplné péče shůry ho neopustil ani v následujících minutách; let AZ 1458 do Prahy už byl nachystán, nástup začal v 10:45, i start jistě proběhne nachlup přesně. Marco se usadil u okna nad levým křídlem. Vždycky žádal o místa nad křídly; věřil, že právě tam je nejbezpečněji, sám netušil, co ho k tomu vedlo.

Letoun se rozjel po ranveji a pomalu se vznesl do vzduchu. Obloha se modře rozzářila, slunce se probíjelo dovnitř mezi pasažéry, mnoho z nich si brzy nasadilo sluneční brýle.

Marcovi se podařilo úplně uvolnit. Během posledních několika let trpěl silnými obavami z létání – bylo zvláštní, jak náhle to na něj dolehlo, když předtím zcestoval na palubách letadel celý svět, možná to byl zkrátka další z jeho strachů rodících se s věkem. Buď jak buď, v téhle chvíli necítil žádné napětí v útrobách, pot na dlaních, nechytal se křečovitě opěrek. Necítil vůbec nic.
Prostě si užíval uvolňující nádhery letu, magického plynutí vzduchem, se stejnou samozřejmostí jako Jozeph ve světě
snů.

Brzy si všiml, že mezi cestujícími je mnoho českých žen, nejspíš se vracely z dovolené. Prohlížel si je jednu po druhé, na každé z nich nacházel něco, co mu připomínalo Sarku…Ale ne, nemohla mezi nimi být. Ta přece čeká v Liberci, ve městě obklopeném zelení, sevřené v náručí vysokých hor…

Letuška v elegantní modré uniformě mu nabídla drink.
Vzal si ledový čaj s citrónovou příchutí - nic podobného se už dávno neodvažoval pozřít, za překyselení žaludku to nestálo -a s okázale nenasytným potěšením ho do sebe hodil. Žaludek protentokrát kupodivu spolupracoval bez námitek; dobrý duch stále stojí na hlídce, to je víc než dobré znamení.

Pak začali klesat, pomalu, zlehka ztráceli výšku, mraky, jež se na pár chvil proměnilyv měkkou podlahu pod nohama, se znovu staly střechou nad lidskými osudy, vrátily na své místo odevzdaně, s respektem k tiché rovnováze pojící člověka s přírodou. Kola se dotkla přistávací dráhy bez nejmenšího škubnutí – výborný let s výbornou tečkou na závěr.
Jako každý sen se špetkou sebeúcty, představilo se objevované a dobývané území očím příchozího v tom nejlepším světle. Ani stopa po nepříjemné zimě, jakou si představoval. Příjemná teplota spolu s počasím, jež navzdory hrstce oblaků stále zůstávalo slunečné, dodaly ovzduší jarní ráz a vrátily ho do okamžiků, kdy jeho vlastní život byl v rozpuku jara, plný neurčité touhy po lásce, jež nebyla ničím jiným než láskou k životu samému. A myšlenky se mu znovu vrátily k Sarce, hned, jak se dotkl nohama české půdy, hned, jak zaslechl první slova v české řeči a pak znovu, když si u okraje letiště všiml reklamní tabule se zmínkou o Liberci.

Rozhlédl se po Ruzyne, největším a nejoblíbenějším letišti v České republice, a na chvíli ho zaplavila hrdost na svůj národ, když mu pohled padl na překrásnou mramorovou podlahu a uvědomil si, že právě ta je dílem jedné italské firmy. Pak zapátral po přepážce, kde by mohl dostat informace o ubytování a spojení; jedné si všiml za úschovnou zavazadel, hned vedle parkoviště vozů odvážejících pasažéry. Zeptal se, jaké má možnosti v centru Liberce; po krátkém váhání si nakonec vybral hotel Radnice, Mala Moskevska 11 impozantní, klasicky vyhlížející budovu stojící přímo v centru, jak mu žena za počítačem anglicky se silným slovanským přízvukem vysvětlila. Fajn. Ubytování je zamluveno.

Stanoviště mezinárodních linek na něj čekalo hned před letištní budovou, po chvilce čekání nastoupil do autobusu zastavujícího v Liberci. Snadné, nádherně snadné. Ani nejmenší zaškobrtnutí, to už se mu nepoštěstilo léta. Co víc, cílová zastávka se nachází jen pár kroků od jeho hotelu, na ulici Prazska, rovnoběžné s tou, v níž měl nalézt objednaný nocleh. Snadné. Zatím jde všechno jako na drátkách.

Má snad být tahle dokonalá souhra šťastných okolností znamením, předehrou k úspěchu? Nabízí mu osud viatikum, svatou poutnickou krmi na cestě k triumfu, anebo jen útěchu před zničující porážkou? Už zase vodopády otázek. Ale však brzy pozná, která z těch dvou možností je pravým důvodem; skutečné pátrání právě začíná.

Liberec by měl mít kolem pětadevadesáti tisíc obyvatel a hotel v centru je ideálním místem, odkud jich může spatřit co nejvíc. Jenže jak velká je asi pravděpodobnost, že jeho neznámá bude procházet právě tudy a pokud ano, že ji vůbec dokáže poznat? No, nic moc… Ale zatraceně, Liberec přece není New York! Sarka tudy určitě chodí každý den do práce nebo na nákup nebo třeba za přáteli – a on bude stát tady, před hotelem Radnice na ulici Moskevska a bude hledět do očí všem ženám, co půjdou okolo, tak dlouho, jak bude zapotřebí, duchovní pouť zkrátka vyžaduje trpělivost. No a kdyby věci nakonec přece jen nedopadly podle jeho představ, vždycky se přece může do tohohle města vrátit, může sní dál zůstat v kontaktu, možná se časem stane sdílnější, poskytne mu víc informací, a možná…

Těch „možná“ je až příliš. Kdyby Sarka chtěla, dávno bymu už řekla, co si přeje vědět. Jestliže to neudělala, tak zkrátka nechce. Tečka.

Ovšem kdyby se s ní měl možnost setkat a poznat ji takovýmhle způsobem, nenadále, nečekaně, dodalo by to celému okamžiku úplně jinou příchuť. Dokonce i někdo jako ona, někdo, kdo si tolik libuje v tajuplnosti, by musel roztát tváří v tvář tak neúnavné vášni – nebo v to alespoň doufal. Jeho záminka je až příliš slabá pro takhle radikální rozhodnutí, pro celé tohle posedlé pátrání, od samého začátku byla – jenže copak to ze všech příčin nebývají právě ty nejubožejší, které dokáží rozbušit srdce nejsilněji?

Autobus se vydal na cestu, brzy za sebou nechal zácpy okolo letiště i metropoli samotnou. Když se před nimi poprvé objevil ukazatel s nápisem Liberec, Marcovi vyschlo v hrdle. V jeho představách si to město stále udržovalo podobu mýtického sídla skrytého mlhami, stálo bok po boku takovým místům, jako je Kamelot, Atlantida nebo podzemní říše Agharti -a najednou ho od něj nedělí víc než pár kilometrů…

Celá tahle výprava by mu musela přijít absurdní a směšná, kdyby se dokázal byť jen na okamžik podvolit tlaku svého léta pěstovaného pesimismu a nihilismu.
Jenže už nebyl jako včera a předevčírem, nenávratně se změnil. Je šílený? Snad. Pokud je ale hnacím motorem jeho dobrodružného ducha právě šílenství, co potom celé ty roky otáčelo soukolím pesimistických nálad? Snad jeho vynucená normalita?

V takovém případě by nejspíš měli pravdu všichni ti, kdo prohlašují pesimismus za jedinou filozofii hodnou racionálního člověka, poukazují na to, že život není od samého počátku ničím víc než prohranou válkou. A on, jakkoli si uvědomuje, že podobný konflikt může mít jen jediný výsledek, se pouští do bitvy, která docela jistě nezmění osud lidské rasy, pouze jemu samotnému přinese metál za čest a statečnost. Za chrabrost – tváří v tvář iluzím?

Takovou podobu má jeho šílenství: vyznamenání za sny a vyznamenání věnovaná snům.
Autobus uháněl krajinou, nechával za sebou malá městečka i nádherné louky lemované řadami stromů.
Marco se zalíbením pozoroval ubíhající scenérii, držel se očima neochvějně směřující cesty s alejí po boku vydechující vůni jara, když si k němu přisedl postarší muž s bílými vlasy a stejně sněhobílou bradkou.
Instinktivně poodtáhl zavazadlo a počítač stranou, navyklým a přesto nepochopitelným pohybem. Stařík mu pohlédl do tváře a tiše houkl dvě slůvka ve své mateřštině, nejspíš pozdrav; jakmile mu Marco gestem naznačil, že jeho řeči nerozumí, pokrčil rameny a pozdravil znovu, tentokrát anglicky. „Ital?“ zeptal se potom.

„Ano.“

„Jedete do Liberce?“

„Ano.“

„Jako turista nebo pracovně?“

„Ani tak, ani tak.“

„Jak tedy?“

„Hmm, řekněme… jako turista.“

Muž si ho zvědavě přeměřil a Marco měl dojem, že by měl ještě něco dodat na vysvětlenou.
„Vidím to jinak. Projdu si město.“

„Ach tak. Moudré rozhodnutí. Liberec je moc pěkné město.“

„Kam byste mi poradil zajít?“

„Určitě si prohlédněte radnici, taky Ještěd, kopec i vysílač nahoře, ale… no, pokud vám můžu opravdu poradit…“

„Samozřejmě.“

„Město si projděte, prohlížejte budovy a monumenty, ale, dejte na mě, vychutnejte si hlavně ten vzduch. Až se vrátíte, zůstane vám v paměti pár jmen a pár staveb, ovšem – ale ten vzduch a ty vůně…“

„Můj hotel leží v centru.“

„To jste si zvolil velmi dobře.“

„Jak to?“

„Víte, Liberec není velký a ať se vám to líbí nebo ne, všechno je tu vlastně v centru… Co je to za hotel?“

„Radnice.“

„Hmm, tak to je opravdu úplně v centru. A je to moc dobrý hotel, všechna čest, pane. Nejlepší ve městě.“

„Je to v nákupní zóně?“

„Ovšem. Pražská a Moskevská jsou nejvýznamnější ulice a hotel Radnice je přímo u nich.“

„No výborně!“

„Každý den tamtudy projde snad celé město. Do práce, z práce, nebo prostě jen tak, na procházku a po nákupech. Ideální místo, pokud se chcete s někým setkat.
Ideální místo… pro někoho jako vy. Nemám pravdu?“

„Jak to myslíte? Nerozumím…“

„Ale no tak, jen nepovídejte.“

„Cože?“

„Je jasné, že někoho hledáte.“

Marco pozorně zhodnotil svůj zjev, hrome, někde musel něco přehlédnout, nějakou maličkost prozrazující jeho úmysly…

„Nějakou ženu, je to tak?“ hádal stařec.

„Co o tom, probůh, víte?“

„No tak, jen to přiznejte, nestyďte se… Opustil jste manželku kvůli nějaké ženě z Liberce.“

„Jak vás to napadlo?“ vyrazil ze sebe Marco, zcela omráčený.
„Jen klid, nevzrušujte se, nechci být dotěrný… Prostě jsem jen dobrý pozorovatel.“

„A co jste tedy vypozoroval?“

„Tak například váš prsteníček. Máte tam světlejší skvrnu na místě, kde by měl být snubní prsten. Musíte mít za sebou léta manželství, teprve nedávno jste ho stáhl. Možná kvůli tomuhle výletu.“

„To přece neznamená, že…“ začal, ale muž mu skočil do řeči: „Malá hrstka stop stačí, aby velké pravdy vyšly na světlo. Pamatujte si to.“

Co má tohle znamenat? Jak vysoká je vlastně pravděpodobnost, že si k němu jen tak přisedne cizí chlap a začne chrlit takováhle slova? Jako by to celé bylo předem připravené, záběr pro kameru, scéna do filmu… Malá hrstka stop, velké pravdy – kde se to v tom člověku bere, vždyť se ani neznají!

„Ano, hledám jednu ženu.“

„Ženu z Liberce, předpokládám. Máte přesnou představu, kde žije?“

„Ne. Vlastně neznám ani její příjmení.“

„Tak jak ji vlastně chcete nalézt?“

„Malé stopy, velké pravdy – sám jste to řekl.“

„Jistě, ale všechno má své meze!“

„Znám jen její jméno. Sar-ehm, Sciaka.“

„Aha, myslíte asi Šárka. Velmi starobylé jméno…“

Ten starý muž se zdá dost hloubavý a s lecčíms obeznámený – škoda toho nevyužít a trochu nezapátrat… „Tady je tohle jméno asi dost běžné, co?“

„To bych řekl. Starobylé, ušlechtilé… Připomíná události z velice dávných dob…“

„Vím, jaký příběh myslíte. Vyprávěla mi ho ta, kterou hledám.“
„Musí být velice zvláštní, když vám vypráví historii svého jména a nic jiného o sobě neřekne.“

„Vůbec nic. Znám jen její oči. Temné a hluboké jako jícen vulkánu…“

„Chcete říct, že jste ji nikdy neviděl, ani na fotce, a jediné, co o ní víte, je, jaké má oči?“

„No, svým způsobem ano… Ale vím toho o ní dost.“

„Nevíte vůbec nic, můj milý. Rozumět ženám, to je zatraceně těžké, leckdy na to nestačí celý život…“

„Mluvíte docela zahořkle. Hádám, že vám už ženy v životě přichystaly nějaké to nemilé překvapení…“

„A znáte snad někoho, kdo by si od nich nějaké neslízl? Jak jste říkal to jméno, vybavila se mi úplně jiná Šárka…“

„Vy znáte…?“

„Liberec je plný žen s tímhle jménem. Ta Šárka, kterou hledáte vy, určitě není stejná osoba.“

„To přece nemůžete vědět!“

„Příteli, pokud jsem si něčím na světě naprosto a dokonale jistý, pak tím, že vaše Šárka není moje Šárka.
Na to rovnou zapomeňte!“

„Není to náhodou vaše dcera?“

„Nechte toho. Radši si hleďte toho svého zoufaleckého plahočení.“

„Proč zoufaleckého?“

„Jakou šanci asi tak myslíte, že máte? Musí to být hodně velká vášeň, když vás donutila zvednout se a vyrazit do něčeho takhle pitomého!“

„To máte pravdu. Já jsem ale člověk, co nikdy nepřestává doufat. Ať se děje, co se děje.“

„Jak myslíte. Tak si tedy projděte město, milý pane. A projděte si ho důkladně, v celé jeho délce a šířce, určitě se vám to bude hodit. Hledat někoho, koho vůbec neznám, k tomu je potřeba využít všech cest, i těch nejvzdálenějších…“

„To jistě ano… A kde by podle vás bylo nejlepší se do toho pustit?“

„Jděte prostě za hlasem srdce. Ten vám napoví všechno – pokud mu umíte správně naslouchat…“

„Kolik let má ta… vaše Sciaka?“

„Zase začínáte? Proč vás to tolik zajímá?“

„Zapřísahám vás, musím to vědět!“

„Dobrá. Je jí pětatřicet.“

„Přesně tak stará je i ta, kterou hledám já!“

„No a co? I kdybych vám řekl, že má úplně stejné tmavé oči jako ta vaše tajuplná krasavice, k čemu by vám to vlastně bylo? K ničemu, absolutně k ničemu!“

„Proč?“

„Protože moje Šárka není vaše Šárka. To je jediná jistota, jakou vám můžu dát.“

„Najednou jste si nějak jistý…“

„Drahý pane, jděte si po své stopě a zapomeňte, co jsem vám říkal…“

„Počkejte…“

„No, co ještě chcete?“

Stařík se zdál už opravdu hodně rozčilený, lepší bude dál nenaléhat. A změnit téma, převést diskusi na poněkud formálnější rovinu.

„Kde vlastně vystupujete?“

„Na konečné. Stejně jako vy.“

Jak vlastně může vědět, kde on vystupuje? Ale ovšem, vždyť mu přece říkal o hotelu Radnice! K čertu s tím, už začíná vidět mystiku a podivnost úplně za vším, jako kdyby snad nějaké neviditelné energetické proudy řídily jeho pohyby, plánovaly jeho setkání – a zatím se všechno dá logicky vysvětlit, úplně všechno.

Stařík se k němu opatrně naklonil, jako by si přál vytrhnout ho ze zamyšlení. „Mohl bych vás doprovodit do hotelu, kdybyste měl zájem…“

Ta nabídka Marca trochu zaskočila, ale souhlasil.
Koneckonců, stejně si přál toho muže trochu lépe poznat aněco víc se chtěl dozvědět i o ženě, kterou si jeho podivný spolucestující s takovou dávkou nostalgie a tíhy připomíná. Samozřejmě musí jít jen o náhodnou shodu, naděje, že by tomu bylo jinak, je opravdu mizivá. Stejný věk a stejné jméno je příliš málo, aby si mohl cokoli spojovat a domýšlet, a tak jako tak by to byl až příliš podivný souběh okolností. Náhodou potká cestou do Liberce nějakého chlápka a ten mu náhodou podstrčí klíč k řešení celé jeho hádanky na stříbrném podnose… Takové věci se nedějí ani v laciných seriálech z devatenáctého století, jak by je mohl očekávat ve světě moderní techniky, ve světě, kde si virtuální realita podává ruku s každodenním životem?

Znovu si připomněl, jak se staříkovi podařilo uhodnout pravý důvod jeho cesty. Bílá skvrna po prstenu, hm… V mysli se mu vybavil okamžik, kdy jako malý kluk vstoupil do městského kostela a všiml si, že přes noc neznámí zloději odnesli bohatě zdobený krucifix; otisk toho honosného předmětu stále zůstával na zdi zřetelně viditelný a jeho dětskou mysl zcela ohromil pohled na tu světlou pečeťčasu a vlastnického práva. I když zmizel, kříž zůstával na svém místě, stál tu dál jako duch, jako stín plynoucích let. A stěna, na níž visíval, se stala němým svědkem, stejně jako dnes jeho prst přinesl svědectví prastarého a pevného slibu.
Jenže každý cejch, každé svědectví po nějaké době, hodně dlouhé době, samo zmizí…

Začal studovat tvář svého společníka, důkladně si prohlížel jeho rysy; muselo mu být přes sedmdesát, oči mu však jiskřily životem a elánem, jako by právě dovršil dvacítku. Bílá bradka ostře kontrastovala s narůžovělým odstínem jeho pokožky, protkaná tenkými proužky hnědé – na dálku to téměř nebylo znát, ale teď, zblízka, to jeho vousu dodávalo velmi nezvyklé vzezření. Vlasy měl krátké, husté, zářivě bílé, lehce zaoblený nos budil takřka aristokratický dojem.
„Je to daleko od zastávky?“

„Kdepak, jen pár minut,“ zavrtěl muž hlavou. „Žádný strach. Ukážu vám cestu.“

„Nerad bych obtěžoval, plýtval vaším časem…“

„To nic. Stejně mám cestu do centra.“

Autobus se ocitl na široké, stromy lemované třídě kypící jasnými barvami, a zvolna zastavil v úzkém makadamovém průjezdu navazujícím přímo na hlavní ulici. Tak tady je Prazska, samotné srdce města jeho snů.

Marco zdvihl laptop i kufr a všiml si přitom, že stařec nemá žádné větší zavazadlo, jen tmavý kabát, na jehož pozadí ještě víc vynikala světlost jeho vlasů. Teď, když ho viděl stát, uvědomil si, že je dost vysoký, i když mu tíha roků už trochu nahrbila hřbet. Z autobusu vystoupili bok po boku, jako staří známí…

Staří známí? Netuší o tom člověku vůbec nic… Ale, bůh ví proč, v jeho blízkosti cítil podivnou směsici neklidu a bezpečí, asi jako když se v dětství díval do očí dospělým, zachytával jejich pohledy podtrhující vážnost dospěláckých gest, důležitost dospěláckých slov, nebo prostě jen příchuť dospěláctví jako takovou. Nejspíš to byl obdiv, co ho naplňovalo, ten a ještě obavy, že jednoho dne, až přijde čas, nedokáže být ani zpoloviny tak autoritativní.

Jeho sebeúcta nikdy nesahala příliš vysoko – a nyní se ztrácel v postavě tohohle věkovitého muže, vidělvněm něco jako světce, duchovního vůdce, a sám nedokázal pořádně vysvětlit, čím to vlastně je.

Snad tím, že se sám cítil tolik křehký. Křehký jako křišťálové sklo z Čech…