Sarka - díl 11.

Marco přemýšlí, jak říct svojí ženě o Sarce. Jeho žena ho ale předbíhá a opuuští ho. První den nově nabyté svobody Marco tráví pátráním po jméně a telefonním čísle Sarky. 
Předchozí část najdete zde.

 

Ráno ho nalezlo se zakaleným zrakem. Rozhlédl se kolem dokola po ložnici, po všech těch obyčejných předmětech, jež ho tolik let provázely manželským životem; zůstala tu spousta vzpomínek na dny strávené po Elviřině boku, s tím se zkrátka nedalo nic dělat. Přes závoj únavy a nedostatku spánku jako by se však ztrácely někde v dálce, součást minulých časů, časů, které nemohou být zapomenuty, přesto však zůstávají pouhým včerejškem. A dnešek? Jaký dnešek vlastně mohl své duši nabídnout, na prahu prvního dne, jenž stráví úplně celý sám? Včerejšek byl velkolepým počítačovým karnevalem, počítač zářil jako slavnostní svíce a jako svíce také dohořel, byl stráven, obětován jednomu až příliš realistickému přeludu.

Dnešek bude z úplně jiného těsta. Nepromarní ho jen tak, teď po ránu se ke klávesnici ani neposadí. Místo toho se umyje, oholí, oblékne, něco sní, zajde do supermarketu na nákup, no a potom bude pokračovat v pátrání. Ale nejdřív ze všeho zavolá Elviře na mobil – už jen to bude obtížný úkol, bez brýlí na čtení nedokáže pomalu ani nalézt správná tlačítka…

Mobil zazvonil, Elvira ho však nevzala. Zkusil to znovu, tentokrát skryl vlastní číslo. Ozvala se po dvou pípnutích.

„Ahoj, Elviro – jak se vede? Dorazila jsi v pořádku k sestře?“

Neodpověděla a beze slova spojení ukončila. „Haló,“ zkusil to ještě,třeba je to jen porucha někde na lince… Ale kdepak, žádná porucha. Zamračil se, několik minut znovu uvažoval nad absurditou celé situace…

Možná to tak bylo lepší.

Ovšem – její postoj znamená jen pobídnutí k cestě, teď je teprve připraven přistoupit k dalším krokům beze strachu, bez viny. To, že se jeho žena rozhodla hrát tuhle hru natvrdo, mu daleko spíš pomůže, těžko by hledal lepší zbraň proti nejmocnějším nepřátelům každého skoku do neznáma – proti výčitkám a lítosti. Pohnout s vlastním osudem je vždycky snazší, když nelitujete toho, co necháváte za zády – zvlášť když vám samotný objekt výčitek a lítosti tak svědomitě pomáhá, abyste se s nimi co nejrychleji rozloučili.

Možná je to tak opravdu lepší.

Pečlivě se ustrojil a přichystal na cestu do garáže. Vyhlédl z okna, aby se pokusil odhadnout, jaké ho čeká počasí – nic moc, tmavé mraky každým okamžikem hrozily pořádnou sprchou. S předstíranou lhostejností zdvihl klíčky od svého drahocenného vozu, cestou si hvízdal, snažil se vyzařovat klid a uvolnění, jež necítil; ještě před pár dny by v takovéhle slotě se svým mazlíčkem nevyjel, ani kdyby ho mučili.

Přeměřil si stříbrnou karosérii, sedadla potažená rudou kůží – zůstala už jen hrstka exemplářů Spydera zpětapadesátého a ten jeho byl zaručeně v nejlepším stavu. Nikde ani maličký škrábanec. Bez váhání otočil klíčkem, zvuk motoru odpověděl okamžitě,hřmotný, silný, břeskný. Marco zařadil zpátečku, vůz vklouzl do vyznačeného pruhu a krátký manévr ho nasměroval ven, k bráně otevřené do světa.

To byl okamžik, kdy se začal doopravdy bát. Teď se bude muset střetnout s prostředím tam venku, s lidskou společností, do níž byl ještě nedávno pevně zakořeněn, nyní se tu však cítil jako naprostý cizinec. Za těch několik dní už si stačil osvojit smýšlení poustevníka, jeho útočištěm se stala samota, dav venku ho začínal děsit.
Scházela mu vnitřní energie potřebná pro udržování vztahů s ostatními, příliš mnoho jí už spotřeboval na cestě za svou neznámou, nebo spíš za její skrývanou totožností. Tenounké bystřiny, jež vysílal takovým či onakým způsobem vstříc lidem okolo sebe, tak jak to dělají všichni, se spojily do jediné mohutné řeky, proudu iniciace, jenž vysál veškeré rezervoáry a neponechal pro ostatní ani krůpěj. A byla tu ještě další, trochu méně duchovní otázka jeho auta. Mračna nad budovami se stále urputněji chystala na déšť a i když supermarket nebyl daleko, bouřka byla pravděpodobně ještě blíž. Přidal plyn a během několika dalších minut dorazil na parkoviště před obchodem. Znovu vzhlédl a přímo uprostřed čela mu přistála kapka, studená a těžká jako centové závaží. Tak, teď tu jeho starožitný drobeček zůstane stát, bez jakékoli ochrany, jen s těmi krásnými koženými potahy, zatraceně, proč mu jen musí scházet střecha! Klid, bude to jen krátký nákup, proběhnout oddělení potravin, pobrat to nejnutnější a honem pryč!

Vstoupil do obřího nákupního centra, přímo doprostřed hučící směsice hlasů, hudby a zvuků pracujících pokladen. Oddělení těstovin, oddělení ovoce, nápojovka, nějaké ty domácí potřeby – bral to kvapem, oči stále nalepené na oknech a krajině za nimi. A pak, právě když procházel mezi plastikovými basami minerálek, zaslechl hluboký rachot, jako by na střechu budovy dopadala voda Marmorské kaskády. Zahleděl se pozorněji ven a spatřil hotové boží dopuštění; snad ani sám Noe po všech zkušenostech s průtržemi mračen by nedokázal zůstat klidný tváří v tvář takové potopě.

Útroby se mu sevřely. Honem vyrazil zaplatit, hnal vozík uličkami se zběsilostí řidiče prchajícího od nehody. Když se mu konečně podařilo dostat se ven, déšť už se trochu zmírnil, dílo zkázy však už bylo dokonáno – na obou sedadlech jeho šperku mezi automobily to vypadalo jako v Benátkách. Položil tašku s nákupem na místo spolujezdce – nebylo to právě nejvhodnější, dvoumístný Spyder však lepší úložiště nenabízel – a znovu zaklel, tentokrát při vzpomínce na chvíli, kdy před lety tenhle zázrak pořizoval. Jenže jak ho tenkrát mohlo napadnout, že se kdy dostane do takovéhle situace? Spřemáháním se nasoukal dovnitř, okamžitě pocítil, jak se mu boty noří na dno laguny, nebo spíš jak si laguna proráží cestu do bot a k nohám. Klid, nic se neděje. Stěžce udržovaným klidem zasunul klíček do zapalování, otočil – a polil ho studený pot.

Motor zůstal tichý. Už žádný hřmot, žádná síla, jen přidušený škytavý vzlyk, nic víc. To byl okamžik, kdy ho opustily poslední zbytky duševní rovnováhy a přesně jak se obával včera, když odcházela jeho žena, začal nadávat na celý svět. Nakonec zavolal mechanikovi, tomu, do jehož servisu obvykle svou slečinku posílal na technické kontroly. Tentokrát ovšem žádné preventivní vyšetření, žádný teploměr a špachtle do krku. Tentokrát milé autíčko riskuje pořádný zápal plic. Přinejmenším.

Mechanik dorazil s pomocníkem a odtahovým vozidlem během čtvrthodinky. Trochu zbledl, když spatřil, jak se Marco pokouší vylévat vodu z kabiny odpadkovým košem sebraným opodál na chodníku.
„Tedy, pane Farnese, snad mi prominete tu drzost, ale copak jste neslyšel předpověď počasí? Proč jste si vlastně dneska nevzal ten Mercedes, jako vždycky?“

Marco se nenamáhal s odpovědí; lidé, co se štítili používat dokonce i v běžném hovoru o autech přivlastňovací zájmena, mu byli bytostně protivní. Zdvihl plný koš, vylil vodu přes rameno a natáhl ruku s klíčky.
„Mohl byste mě hodit domů, prosím?“

Mechanik dobře znal jeho majetnický pud, dobře věděl, jak na svém stařičkém vozítku lpí, a i když neoplýval bystrostí, došlo mu, že něco není v pořádku.
Marco se bez jediného slova usadil do kabiny vedle něja jen odevzdaně sledoval, jak jeho chloubu pomalu odváží Panda, ta nejsprostší, nejpodřadnější odtahová kára.

Pomsta slabých, dalo by se říct. Nemělo cenu se tím dál zabývat, koneckonců, každá válka si žádá oběti. I když to musí být zrovna jeho slečinka…

Domů dorazil s pocitem, že za touhu po svobodě už pro dnešek zaplatil víc než dost. Lepší bude důkladně se zabarikádovat tady uvnitř a pokračovat ve svém úkolu, v pátrání po tváři s tmavýma očima, stejně tmavýma jako tajemství, jež se za ní skrývá.

Bez váhání spustil Second Life. Jozeph byl od téhle chvíle odsunut na vedlejší kolej; v hlavní roli je teď on sám, jeho poslání získalo zcela reálné obrysy a nějaké virtuální sny už v něm nemají dál co dělat.

Sarka se mu přihlásila téměř okamžitě. Zdálo se, že potřebuje o něčem hovořit, svěřit se, obavy však prozatím převládaly nad sdílností. Už po úvodní výměně zdvořilostí na něj znovu dolehl její smutek, sladká melancholie, jež byla od začátku hlavní hybnou silou všech jeho snah. V jejích slovech, jakkoli sladkých a duchaplných, se vždycky skrývala jakási zvláštní rozhodnost, neoblomnost, za níž jasně vnímal smutek, obrovský a zároveň neostrý, neuchopitelný. Ten druh smutku, jenž vám zaplní oči slzami, aniž si je vůbec uvědomíte, smutku, jenž vás nějakým záhadným způsobem propojí s bolestí všech živých tvorů vědomých si vlastního konce.

Jsi šťastná? Řečnický dotaz, na nějž už předem očekával zápornou odpověď, protentokrát zapůsobil úplně jinak – jako holub, jenž tak dlouho přechází po zdech tajuplné budovy sem a tam, až se mu podaří vyšlapat škvírku, kterou dovnitř konečně pronikne trocha světla.

Ale miláčku, proč mi musíš pokládat tak těžké otázky… Často ani sama sobě nerozumím. Mám všechno, co jsem si kdy přála, jenže procházím velice nepříjemným obdobím. Ano, jsem šťastná, občas, ale většinou spíš ne.
Měla bych si vážit toho, že mi nic neschází, jenže uvnitř si přeju být někým úplně jiným, žít úplně
jiný život. Možná právě proto jsem teď tady.

Dojala ho její upřímnost, nic naplat, už dávno měl k téhle osobě blíž než kdy ke komu jinému, každé z těch slůvek, jež namísto úst sázely konečky jejích prstů na klávesnici, mu znělo jako rajská hudba. Po čem vlastně pátráš ve světě snů, princezno?

Hledám pravdu, čistotu, opravdové vztahy… a lásku.
Ne jenom sex, ale sympatie, skutečné zalíbení. Tohle je ta výsadní, nejspíš jediná věc, kterou bych tu ráda nalezla…

Kéž by jí tak mohl okamžitě věnovat své srdce, kéž by to jen bylo možné! K další otázce musel chvíli sbírat odvahu: A co v reálném světě, po čem toužíš tam?

No, tam přece toužím po tom samém, jenže… Podívej, Marco, mám toho dnes ještě spoustu na práci. Musím končit.

Jako obvykle. Kritický okamžik. Ale tohle se už dál trpět nebude. Ta ženská je jako rybář, co si hraje s čerstvě vytaženým úlovkem – a rybou v jejích dlaních je on.
Hoďte rybce udičku, táhněte, dokud ji nedostanete na břeh, lapající po vzduchu, uložte ji do koše k dalším dodělávajícím mřenkám, a potom šup s ní na pánev.
Láska téhle ženy, to je ta udička! Křivý, bolestivý hák, nechal se na něj chytit a užsezněj jakživ neosvobodí. Je připravený na smažení, jenže tentokrát to bude on, kdo vypeče ji, sám skočí na pánev, odolá rozpálenému oleji! Tohle nesmí pokračovat, nemá právo se před ním dál skrývat, po tom všem, co mezi nimi vzniklo!

Znovu se vrátil k emailu a k adrese, jediné skutečně osobní informaci, kterou se mu z ní podařilo dostat. Ale je vůbec možné jen z něčeho takového zjistit něčí skutečné jméno?

Všiml si, že je právě připojena Naadirah, mohl by s ní promluvit, stejně si od začátku přál zjistit, kdo se skrývá za touhle kontroverzní a nesmírně štědrou postavičkou. Usmál se a poslal jí klidné, uvolněné Ahoj, Naadirah.

Ahoj, Jozi, ozvala se snová společnice se stejnou lehkostí. Tak, vše je připraveno – co vlastně může žádat od tvůrkyně téhle figurky? Coby, prostě se s ní poradí, do jaké míry je možné analyzovat elektronickou adresu. Naadirah, potřeboval bych trochu pomoct.

Jsem jedno ucho, Jozi.

Neodsuzuj mě, prosím, za to, co po tobě teď chci…

Já a odsuzovat? Netahám kritiku do snů, neboj…

Víš, potkal jsem jednu ženu z Čech. Řekl jsem jí o sobě úplně všechno a ona mi pořád nechce vyjasnit, co je vlastně zač.

Ehm… Tak to buď sakra opatrný, Jozi. Znám tyhle typy…

Ne, počkej – vlastně je za tím spíš jen zvědavost. Co bych měl dělat, abych se o ní dozvěděl víc?

Víš o ní něco? Její adresu, email…

Ano, email, ten mám.

Jak vypadá ta adresa?

No, taková ta klasická, jméno, tečka, něco a pak hotmail.com.

Výborně, takové se vyčmuchají raz dva.

Můžeš mi tedy pomoct? Jak to funguje?

Hele, Jozi, měli bysme si radši zavolat. Tohle bude trochu složitější a taky mám teď v SL práci.

Zavolat? Zamračil se; takovýmhle hrubým, bezprostředním způsobem míchat reálný a virtuální život, vůbec si to nedokázal představit. Možná to myslela jinak a on jenom něco špatně pochopil…

339-284 Číslo mobilu vyskočilo na obrazovce jako Jitřenka na ranním nebi. Ta holka je vážně fantastická!

Zavolej mi tak za půl hodinky. Hned jak to tady dokončím. Co se chystá dokončit, to naopak vůbec nic těžkého k představení nebylo.

OK, Naadirah. Díky.

Marco byl na vrcholu blaha. Teď tedy konečně íská, co potřebuje, aby se dostal k cíli, teď konečně
bude snadné vystopovat tu ženskou, dopídit se její adresy, jejího reálného života…

Má tedy půlhodinu k dobru, měl byněco sníst. A taky se psychicky připravit na ten velký okamžik – skutečně ho čeká takhle zásadní zvrat v celé záležitosti? Cítil se naplněn optimismem, i když…

Těžko říct. Raději to s optimismem nepřehánět.
Připravil si veliký sýrový sendvič,důkladně ho postříkal kečupem, několika omáčkami a majonézou, navrch hodil tři kolečka milánského salámu – když už si má člověk na sebe plést bič,měl byto dělat s patřičnou odborností. Cholesterol v jeho těle, díky nevalné stravě už tak převyšující zdravé hodnoty, zařval nadšením a vyhoupl se na samý vrcholek svých možností – ale kdo by se o něj staral? Mají snad patnáctiletí problémy s cholesterolem? To jediné, co teď podobným jídlem riskuje, jsou fleky na oblečení!

Pustil se do jídla, pohled těkající k hodinám na stolku před sebou. Jedno sousto, čas, kus salámu, čas, další sousto, dvacet sekund na každé, i s kousáním a polykáním. Jestli to dobře počítá, měl by do telefonátu stihnout kolem sto osmdesáti soust, nesmí ovšem zapomenout na pivo – hltal ho přímo z láhve po každém čtvrtém ukousnutí, pět sekund na lok. Kolik času to tedy bude… hrome, to je rébus, mohl by s ním hned jít do nějakého hádankářského časopisu, třeba do Settimany…

Analytickými schopnostmi své mysli se mohl chlubit, stejně jako kreativitou, obojí nakonec jako architekt hojně využíval, v téhle chvíli si však ani s tímhle jednoduchým matematickým úkolem pro základní školu nedokázal poradit. Dost, dost s tím! Až přijde čas, bude volat, klidně třeba i při jídle.

K telefonu se ustrašeně připlížil, skoro jako by se ho chystal použít poprvé v životě.Očistil si ústa od zbytků salámu a majonézy, pěkně do rukávu od svetru, jako zamlada, vyťukal číslo… Stejně je to absurdní, jako by sháněl postavičku z kreslené grotesky. Zrovna tak by mohl volat Mikymause a žádat po něm informace o maskovaném bídákovi Phantom Blotovi -ať žije velký náčelník O’Hara! Zdi oddělující realitu a sen definitivně padly, telefonním sluchátkem si k němu proráželo cestu ryzí neskutečno…

„Haló?“ Hlas na druhé straně zněl měkce, smyslně, snadno si jej dokázal spojit s půvabnou postavičkou z obrazovky.
„Dobrý den, je tam Naadirah?“ Připadal si jako úplný blázen. Elvira měla nakonec pravdu, je šílený. Naprosto.

„No jasně… Á, ty budeš Jozeph, viď?“

„Ano, já jsem Jozeph – i když, vzhledem k okolnostem… Zkrátka, raději bych, kdybys mi říkala Marco. Nevadí?“

„Ale vůbec ne, Marco. A když už jsme u toho, já jsem Lidia.“

„Hezké jméno. Ehm, je mi líto, že tě vyrušuju, ale potřeboval bych vědět, jak…“

„…jak vyčmuchat tu ženskou z Čech, jistě.“

„Ale jen ze zvědavosti, nic víc.

„No ovšem, ovšem. Však já chápu…“ V Lidiině hlase zazněla stopa pochyb. „Říkáš tedy, že ta adresa je na hotmail.com?“

„Přesně tak.“

„No tak to je jednoduché. Prostě napiš na Hotmail jejím jménem a řekni, žes zapomněl heslo.“

„Počkej, jak to myslíš?“

„No když zakládáš adresu, musíš přece poslat všecky možné údaje o sobě a tak, abys dostal heslo. Napiš, žes ho zapomněl, Hotmail ti pošle tajnou otázku, jednu ztěch, co na ně odpovídala tvoje přítelkyně, a když uhádneš odpověď,můžeš heslo změnit a dostaneš se ke všem údajům, které hledáš.“

„A co ona potom?“

„Ona se do schránky nedostane, dokud bude mít jiné heslo. Mazané, co?“

„Jo, vážně mazané…“

„Musíš ale dát bacha, když tě chytnou, může to být na žalobu. Je to nelegální, pídit se takhle po někom…“
„Kdepak, kdepak, samozřejmě! Já… jsem jenom trochu zvědavý…“

„Fakt opatrně, Marco. Sorry, že ti to říkám takhle na rovinu, ale poznala jsem už dost lidí jako ty, i když nejsem v Second Life dlouho. Ať tě ta ženská nedostane do trouby…“

Myšlenka na troubu okamžitě rozdmýchala Marcovu představivost. Pokud se jeho vnitřní muka, jeho zoufalá úzkost vůbec dalyk něčemu připodobnit, pak to byla právě trouba – přímo cítil, jak se ukazatel posouvá do maximálních hodnot a v žaludku se mu rozpaluje výheň… Ano, ta žena ho dostala do trouby – jenže jak má vysvětlit Naadirah, že pro něj je úplně jiná než ty, které zná ona, že její příběh, všechno okolo ní je úplně jiné? No, jasně, tohle asi říká každý, každý je přesvědčen, že právě on prožívá kdovíco a zatím – jako ryba na pekáči v troubě… Ale k čertu s pekáčia pánvemi, tam patří ti ostatní!

„Lidie, Naadirah, neboj se. Jsem racionální typ, vím, jak si udržet odstup od emocí.“ Prachsprostě lhal, nechtěl však v očích toho přízraku, zpola skutečného, zpola smyšleného, ztratit i poslední zbytky vážnosti.

„Jen aby… Říkám ti to pro tvoje vlastní dobro, to si pamatuj.“

„Moc děkuju, jsi skvělá. Moc jsi mi pomohla, vážně – jako vždycky…“

„Rádo se stalo, Jozi.“

„Tak ahoj…“

„Ahoj, Jozi.“

Už mu zase říká Jozi – proč? Asi se jí nelíbí jeho pravá identita, jeho hlas, možná, takže si ho radši dál představuje jako Jozepha, virtuální postavičku. Jeho hrdost utrpěla, proud myšlenek však byl příliš silný, než aby se u jakékoli z nich zdržoval déle než několik krátkých vteřin. Konečně ví, jak dál – zodpoví jednu tajnou otázku a pak… Pravdu, celou pravdu a nic než pravdu!

S vyschlým hrdlem se pustil do vyhledávání; ještě nikdy nedělal nic nezákonného, svědomí se mu otřásalo při každém pohybu, ale co naplat, tentokrát musí jít i jeho příslovečná poctivost na chvíli stranou. Domovská stránka Live Windows Hotmail před ním vyskočila s bezelstnou ochotou, malý nápis po straně ho upozornil na možnost vstoupit na účet jiného uživatele. Zvolil ji, vložil adresu Sarky a klikl na forgotten password.
Objevilo se další okno, kam nejdřív musel adresu zadat podruhé – učinil tak bez zaváhání, třebaže vnitřní sklony k vině už začínaly varovně poblikávat. Po celý život ho tyhle dětinské výčitky týrají, snad je to následek příliš tvrdé výchovy, kdopak ví – v téhle chvíli, ve jménu poznání, se však bez mrknutí oka pošpiní jakýmkoli darebáctvím. I ten nejčestnější poctivec s dokonalým respektem k právu se někdy může pustit do věcí, jaké by do sebe nikdy neřekl – tváří v tvář tajemstvím, mystériím je možné cokoliv. A situace, do níž se teď dostal, je přímo ukázkovým příkladem. Vloupává se do soukromého života úplně cizí osobě, hází za hlavu všechny předpisy a zákony, provádí něco, co byho dřív ani ve snu nenapadlo…

Po zadání adresy ho stránka požádala o přepsání šesti znaků, jež se objevily v okénku dole načmárané poněkud zmatenými linkami. 8GHRYO -opatrně, pečlivě tiskl klávesu za klávesou, nakonec klikl na continue.Třetí okno mu nabídlo dvě volby: buď mohl změnit heslo pomocí emailu, anebo odpovědět na tajný dotaz. Bez dlouhého rozvažování zvolil druhou možnost.
Za pár okamžiků se objeví jedna z otázek, na něž byměla znát odpověď jen jeho neznámá. Den zúčtování nadešel.

Měl pocit, jako by jí už byl nablízku, pouhý nepatrný krůček od vstupu do jejího života. Ještě vteřinku – a je to tady! Dotaz otevírající všechny brány dokořán…

V češtině.

Nerozuměl ani slovo česky – trochu ovládal angličtinu, francouzštinu a španělštinu, ale češtinu…? Takže co teď? Počkat, kdysi před lety jednou překládal pracovní dopis z České republiky, od kolegy, a pro tuhle příležitost si pořídil malý česko-italský slovníček. Kam ho jen mohl dát? Kdyby si tak vzpomněl… Už tři roky uplynuly od té doby a během nich určitě ani jednou nepotřeboval ten nenápadný svazeček velký akorát do dlaně, nikdy víc mu nebyl k užitku, nikdy až do téhle chvíle.

Vstal od obrazovky, s nesrozumitelnou otázkou stále na očích, a pustil se do hledání drahocenné publikace. Pracovna doslova přetékala věcmi – knihami, disky, zápisníky, deskami, výkresy ze všemožných projektů, bylo to horší než s pověstnou jehlou v kupce sena. Jen letmý pohled stačil ke zklamanému poznání, jaký by takováhle snaha měla smysl. Nezbývá než koupit nový slovník, i když tím promrhá další vzácný den, nebo zkusit počítačový překladač,oněmž ani neví, jak s ním vlastně zacházet… A bude vůbec čeština v nabídce použitelných jazyků?

Odevzdaně rozhodil pažemi – a pak, v náhlém záblesku odhodlání, začal přehrabávat. Nejspíš bude muset pracovnu obrátit vzhůru nohama, byl však připraven podstoupit cokoli. Bral to vrstvu po vrstvě, odkládal stranou všechno, čeho se dotkl, knížky, prázdná cédéčka, manuály k programům, které už léta nepoužil, upomínky od nezaplacených pokut (že jich ale bylo – zaplatil je vůbec? Ale houby!), dokonce i toaletní papír. Jak se sem vlastně dostal? Co má toaletní papír co dělat mezi publikacemi a návrhy? Kdopak ví! Obtížná záležitost, zrekonstruovat něčí život z předmětů denní potřeby – jak to, hrome, asi dělají archeologové, když mají vzkřísit historii celého lidstva z nějakých starodávných zbytků? Jemu stačípři výzkumu vlastních osobních dějin pár kousíčků toaletního papíru a je v koncích!

Se stále rostoucí dychtivostí rozebral třetí vrstvu, pak čtvrtou – a nic. Žádný zatracený slovníček. Hora krámů už převyšovala snad i návrší za městem a během její tvorby se mu podařilo nalézt dokonce i občanský průkaz, který oplakal před dvěma letya za nějž už dávno dostal náhradu… Fajn, teď je z něj tedy muž se dvěma občankami. Jeho mysl – jako obvykle – nezůstala jen u krátkého konstatování, okamžitě začal vymýšlet, jak by se nově nabyté dvojí identity dalo využít. Co kdyby tuhle starou průkazku trochu poupravil, kdyby si dejme tomu přepsal rok narození? No vida! Mohl by ji ukazovat, až bude někde chtít vypadat mladší. Usmál se a opatrně uložil svůj nález k ostatním dokumentům, hned vedle aktuálního občanského průkazu.

Vidina prastarého slovníku se však ztrácela v nedohlednu a to mu radost rychle pokazilo. Čím déle se po něm pídil, tím jasnějisi uvědomoval, že řešení hádanky z Čech se zkrátka odkládá. Vrstevnice uvnitř místnosti už neobjímaly jen jedinou velehoru, ale celý hřeben, pohoří předmětů a papírů všeho druhu, podařilo se mu od základů změnit tvář celého teritoria, jenom ta jediná mizerná knížečka se ne a ne objevit. Kdo ví, co se s ní mohlo stát, možná ji Elvira dávno vyhodila během některého ze svých řídkých, ale o to ničivějších uklízecích nájezdů na jeho nedotknutelné impérium… Tudy zkrátka cesta nevede.

Právě mířil, sklíčený a zklamaný, zpátky k počítači, když mu zrak zničehonic padl na malý zelený růžek vyčuhující zpod jedné obrovité knihy uměleckých reprodukcí – krčil se tam jako usychající list odpadlý ze stromu, jeho pozornosti však nemohl uniknout. Hrome, někdo tam nahořemě má proklatě rád! Rychle odsunul rozměrný svazek stranou a málem vykřikl nadšením, když na té drobné zelené knížečce přečetl nápis Českoitalský, italsko-český slovník. Bylo to jako objevit poklad. V mžiku sedělpřed obrazovkou a vyzývavě se mračil na shluk cizích slov – jen počkejte, za chvilku budu vědět, co jste zač!

Překládal je jedno po druhém, naoko klidný, uvnitř hořící vzrušením, snažil se nevnímat protestující žaludek, běsnění, jež ho chvílemi nutilo výt bolestí. Jen chvílemi – stejně jako loupání v ohýbaných zádech a únava v očích týraných svitem monitoru, byl to pouhý zanedbatelný detail v bouři dvou světů, jejímž cílem se stal. Jeho mysl už bolest dávno nevnímala, neměl čas ji rozebírat, spojovat s jednotlivými tělesnými součástmi. Prostě si jen uvědomoval, že tu je, nic víc.

Myšlenkami byl u Sarky a teď se k ní svižným krokem blížil i mimo ně, dobýval se k ní násilným vniknutím do jejího osobního života. Hotový překlad přečetl jedním dechem:
„Jak nachází se ty druhý jméno?“

Hmm, gramatika asi nebude nejlepší, ale význam je víceméně jasný. Hledá se tedy druhé jméno Sarky. Nic snadného, jenže jaká otázka by pro nějvůbec mohla být snadná? Jaké máš oči? Jak se jmenuje město, kde žiješ? Jaký amulet nosíš na krku? To je jediné, nač by dokázal bez potíží odpovědět, jinak neví vůbec nic! No nic, hledáme jméno, české jméno. Má jen tři pokusy, potom se skulinka v obranném valu uzavře, dost možná navždy.
Tři jména, tři útoky na pokoření centrály jednoho snu.

Zadal do vyhledavače Czech names apřed jeho se otevřel dlouhatánský seznam českých jmen i s daty narození. Kdepak tedy je Sarka? Počkat, má přece nad prvním písmenem ten jejich divný háček… aha, tady, třicátého června. Jaké druhé jméno by se k ní tak mohlo hodit? Bylo to jako sázka do loterie, ne bylo to mnohem horší – loterie má jen devadesát čísel, tady jsou jmen víc než dvě stovky. Podle čeho má vůbec vybírat? Má hledat jednoduché, běžné jméno nebo spíš nějaké složité, neobvyklé? Schází jakýkoli záchytný bod… Jak se zdá, nezbude než se zkrátka spolehnout na štěstí, jak už to tak v životěčasto bývá.

Zavřel oči, naslepo bodl do seznamu, znovu je otevřel a zvědavě pohlédl na místo, kam ukázal: Johana. Sarka Johana, to vypadá jako poměrně tradiční jméno, navíc to i hezky zní. Honem naťukal svůj objev na klávesnici, pečlivě, aby žádné písmenko nespletl, dotýkal se kláves jen špičkami prstů, s jemností a opatrností až chorobnou. Jméno pomalu vyrostlo na řádku před ním, zbýval už jen Enter – na okamžik měl pocit, jako by stál před hracím automatem, jen sázka byla vyšší, aspoň v jeho očích, mnohem vyšší. Zaťal zuby a klikl.
Nic dalšího se nestalo. Nebyla to správná odpověď.
Zbývají dva pokusy.
Tentokrát už se rozhodl neponechat celou věc slepé náhodě, ale zapojit přísnou logiku. Začal tím, že vyloučil všechna jména, která svým přirozením zvukem neladila se Sarkou, pak se pokusil představit si, které z těch zbylých by se nejlépe hodilo k ženě s tak melancholickou osobností. Bylo to dokonale absurdní, jenže něčeho se zkrátka chytit musel. Nakonec zvolil Helenu. Krásné melancholické jméno. Sarka Helena… To by mohlo být ono.

Nic. Okno s otázkou v českém jazyce se znovu nemilosrdně objevilo na svém místě.

Teď už si nemohl dovolit chybu. Tři jména, tři možnosti… Magická trojka, trojice hádanek princezny Turandot pro Neznámého prince… Jenže Neznámý princ všechny správně
zodpověděl a s Turandot se šťastně oženil, zatímco on se zatím zmohl jen na dvě chyby a
zbývá mu poslední šance. Až vyčerpá i tu, bude zase tam, kde předtím.

Napotřetí hledal mezi jmény složitějšími – zkrátka a dobře, pokud má prohrát, ať je to aspoň
porážka ve velkém stylu. Dost bylo Johan a Helen, tohle jméno bude výjimečné, vyzývající, typicky české… Doubravka.
Možná je v Čechách stejně běžné jako je tady Felicita nebo Addolorata, ale musí to zkrátka risknout. Zadal jméno, jež nikdy v životě neslyšel, do kolonky, i veškerý strach se před poslední sázkou do loterie, poslední ze všech, vyčerpal…

Obraz jako by se zachvěl, emailová adresa i tajná otázka se vytratily, Marco se však nedokázal vyprostit ze sevření té nekonečné chvíle; i když uplynulo jen několik vteřin, v jeho vnímání už i zrnka přesýpacích hodin propadávala zcela podle nahodilého rozmaru, právě tak, jak byl zvyklý ze světa snů. Pak přišel konečný, nezvratný verdikt. Ani třetí volba nebyla správná a bezpečnostní mechanismus uzavřel cestu dalším útokům.

Takže tady skončil. Není zkrátka Neznámý princ, je to Sarka, kdo zůstává zahalen v neznámu. Pročísl si vlasy; spánky jako by mu za těch posledních pár dní zešedly, ztratily barvu od chvíle, kdy mu pátrání začalo vnášet do života zásadní změny, nutilo ho k rozhodnutím až příliš radikálním, než aby je mohl činit jen tak, s lehkostí.
Možná se mu tak mstí čas té druhé, snové dimenze, možná odtamtud přicházejí tahle varování, stejně nepříjemná jako nepřehlédnutelná. Konec, nezbývá nic, co by mu mohlo pomoct hádanku rozluštit.

Ozval se telefon, ten protivný zvuk ještě umocnil atmosféru všudypřítomného neúspěchu. Marco zdvihl sluchátko, snad to nebude z práce, jestli mají nějaký problém, stejně je všecky pošle k čertu… Ale ne, volal jen mechanik – slečinka je uzdravena, jediné, co potřebovala, byla nová baterie. To Marca trochu potěšilo, i když věděl, že chmury se jen tak nerozptýlí. Uvědomil si, že doma nemá žádné další vozidlo, a tak požádal mechanika, jestli by k němu nemohl se Spyderem přijet.

„Jasně, pane Farnese, za deset minutek jsem tam.“ Hmm, deset minutek… Co bude dělat, aby si ukrátil čekání? Jen pro všechny případy by mohl nahlédnout do Second Life, jen na chvilku, jen se podívat, jestli Ona náhodou není připojena, jen…

Sarka is online.

Neměl ponětí, kde se právě nachází, k odeslání osobní zprávy toho naštěstí nebylo zapotřebí: Ahoj, princezno. Copak děláš?

Zdravím, můj rytíři. Stejná slova jako posledně, jako vždy, přesto však – snad díky zostřené citlivosti, snad díky tomu, že psaným větám schází duše – dýchl na něj tentokrát podivný chlad, snad až hněv. Nemohl si dovolit plýtvat časem, mechanik tu bude cobydup, přece jen však nakonec otázku zopakoval: Sarko, copak teď děláš?

Odpověď byla naprosto jednoznačná. Hmmmmm, no…a pak Červenám se!

Víc nepotřeboval.

Sarka tam má jiného muže. Osoba šetřící všechnu svou melancholii, všechen ten sladký vnitřní smutek jen a jen pro něj, nechává svou avatarku pobíhat čert ví kde, milovat se s čert ví kolika dalšími virtuálními figurkami.
Vlastně to pro něj dávno nebylo nic nového, jenže v téhle chvíli, po všech frustracích a nepříjemnostech, které mu jeho cesta už přinesla, bral takovéhle způsoby jako políček do tváře. Jestlipak si tahle ženská se stejnou lehkomyslností, s jakou řídí avatarku, pohrává i s dalšími stvořiteli, jestlipak jim nabízí stejná vyznání, stejná pečlivě odměřovaná odhalení jako jemu? Kolik dalších chlapů se pro ni asi vzdalo svých životů a stejně jako on už nastoupili nejistou cestu do neznáma?

Myšlenky nabyly děsivě skutečných rozměrů, natolik přesvědčivých, až se pod jejich tíhou otřásl. Možná dal v sázku vše, co má, jen pro neexistující fluidum, pro ženu, jež vytvořila svou postavu aby si mohla pohrávat s mužskou hloupostí. Zaplavila ho vlna hořkosti, když v tom…
Vím, co si teď myslíš, můj rytíři. Už jsem ti to přece říkala, svému vtělení v Second Life dopřávám maximální volnost a štěstí… Já sama jsem ale jiná. Vždyť už mě znáš – má duše je otevřena jen tobě.
Jako už tolikrát, podařilo se jí bezchybně interpretovat jeho myšlenky. Nejspíš už dávno dokáže na dálku ovládat jeho myšlenky, neprůstřelným láskyplným pancířem si udržuje od těla jeho city, možná vůbec jakékoli reakce na svou osobu. A je úplně lhostejné, jestli si virtuální Sarka právě teď někde užívá s jiným, koneckonců není a nebyla ničím víc než odrazovým můstkem pro seznámení -byla to skutečná Sarka, kdo mu dokázal nabídnout ten příjemný pocit jedinečnosti, zájmu, pocit zcela výjimečného vztahu.

Znovu se ocitl polapen v jejích mysteriózních, zlatem protkávaných sítích. V duchu ještě ocenil její vnímavost a neomylnou intuici, rychle se rozloučil a ponechal jí klid na její přelétavé vášně.

Zazvonil signál u dveří. Marco, stále ještě pohroužený v úvahách, vyskočil na nohya se směsicí nedočkavosti a mladické lhostejnosti vyrazil ke dveřím. Stříbrný krasavec se hrdě rozjel přímo před jeho očima a pomalu se vrátil na své místo pod střechou garáže. Mechanik vystoupil, doběhl k němu a podal mu ruku. „Aha, žena si vzala ten Mercedes, takže nebylo jak se dostat pro to Porsche, co?“

Odolal nutkání vysvětlit mu, co si myslí o užívání ukazovacích zájmen k určování vozů, dokonce ho i pozval dál. Touha po samotě na chvíli ustoupila potřebě kontaktu, konzultace, rady.

„Dělá to pět stovek, pane Farnese. Baterie plus práce.“
Marco vytáhl peníze, odevzdal je mechanikovi a ten se otočil k odchodu. „Počkejte, neměl byste čas na slovíčko?“ zarazil ho. „Jenom pár minut.“

Zdálo se, že jeho neobvyklá prosba mechanika poněkud vyvedla z míry. „Parťák na mě venku čeká s tou Pandou, musíme zpátky na podnik.“

Ne! Dokonce i ta Panda! „Řekněte mu, ať chvilku počká, dáme jen jedno pivko… Co vlastně pijete?“

„Tak dobře, když jinak nedáte. Co bych pro pivko neudělal?“ Mechanik vyťukal na mobilu pomocníkovo číslo a požádal ho o chvilku strpení. Marco zatím vytáhl z ledničky dvě láhve piva a ze skříně dvě velké sklenice.
„Můj milý Gianni, známe se už takovou dobu…“

„Ovšem, ovšem, pane Farnese. Budou to asi tak čtyři roky, co ke mně vozíte svoje káry, řekl bych…“

„Čtyři roky? Bože, ten čas letí… A za celé ty čtyři roky jsme nikdy neměli čas promluvit si o něčem jiném než o autech.“

Mechanik začal blednout, bezradně usrkával ze sklenice a zoufale se snažil vyhnout Marcovu pohledu.
Nejspíš v něm začalo klíčit určité podezření a teď netušil, jak couvnout, jak dát najevo, že on nebude tím správně zaměřeným jedincem – a že je navíc stejně ženatý. „Ehm, pane Farnese, jestli se vám to za tu práci zdá moc, řekněte. Baterie mě stála jen pětadevadesát eur…“

„Ale kdepak, můj milý Gianni. Vaše ceny jsou výjimečně velkorysé – proč bych se k vám jinak celou tu dobu vracel?“

„No jistě… Tak co mi tedy vlastně chcete? Pane Farnese, prosím vás…“

„Potřeboval bych radu pro jednoho přítele.“

„A chcete ji po mně?“
„Chci ji od někoho nestranného a důvěryhodného.“

„A to mám být já?“

„Podívejte, mám jednoho přítele, který je už opravdu v koncích. A já nevím, co bych pro něj mohl udělat. Proto se ptám vás, čestného a moudrého dělníka, co s tím.“

„Těší mě, že mi věříte, pane Farnese, ale vážně nevím, jestli…“

„Ten kamarád poznal jednu ženu. No, poznal… řekněme, že se s ní potkal na internetu. V Second Life.
Víte, co je to Second Life?“

„Ne. Co je to?“

„Ehm, to nic, zapomeňte na to. No a tahle žena už o něm ví úplně všechno, ale on o ní pořád vůbec nic.“

„No tak proč se nepodívá po nějaké jiné, po nějaké, kterou by mohl poznat líp?“

„To není jen tak, Gianni. Je do té cizinky úplný blázen.“

„Počkat, ona není z Itálie?“

„Z Čech.“

„Šek? Co, jaký šek? Přece jste mi už zaplatil.“

„Ale ne, Gianni, poslouchejte pořádně. Ona je z-Č-ech. Bohemia, Česká republika. No tak tam žije.“

„Aha… Zkoušel ji vystopovat přes web?“

„To se nedalo.“

„Zkoušel zjistit její adresu?“

„Nikam se nedostal.“

„Chtěl po ní, aby mu řekla víc?“

„Nic z ní nevyrazil.“

„No tak to je váš kamarád v pořádný bryndě.“

„Jo, taky si myslím.“

„A ta ženská, je pěkná?“
„Řekl bych, že je. Každopádně má silné osobní kouzlo.“

„Pane Farnese… Vemte to Porsche a jeďte se za ní podívat.“

„Poradil byste tedy mému příteli, aby…?“

„Pane Farnese, teď zas poslouchejte pořádně vy: vezměte to Porsche a vyražte do Čechie.“

„Neříká se Čechie, říká se Če-…“

„Pane Farnese, před dvěma roky jsem byl Praze, vezl jsem tam takové maličké Ferrari pro jednoho maníka. A co vám mám povídat, hodilo to asi tak…“

„Já ale… ehm, můjpřítel asi nikam hodit nepotřebuje, řekl bych...“

„Hledáte tu nedobytnou ženskou, nebo ne?“

„No ano, kamarád…“

„A jak ji chcete najít, když dřepíte tady? Víte, kde bydlí? Myslím, v jakém městě.“

„Jo, to vím.“

„Tak jeďte do jejího města a podívejte se po ní. No a když to nevyjde, hezky si užijte aspoň s nějakou jinou místní krasavicí.“

„Díky, Gianni. Vyřídím kamarádovi, co jste mi poradil.“

„Není zač. My chlapi si musíme pomáhat, no ne? A vy jste v tom až po uši, zdá se… Jo, a díky za pivo, pane Farnese. Vždy k vašim službám.“

Mechanik vyběhl ven, nasedl k pomocníkovi do auta čekajícího s běžícím motorem u vrat, ta Panda se otřásla a s hrozivým vrčením se odporoučela. Marco osaměl; na samotu posledních dní si už stačil zvyknout, vlastně za ni vcelku byl i vděčný, přesto cítil, že mu návštěva toho chlapíka dodala kuráže.
Proč si vlastně přál radu zrovna od něj? Sám nevěděl – snad to byla ta jeho přímočarost, drsná upřímnost, co mu vracelo naději. I když Giannimu nejspíš došlo, že tahle svízel se týká jeho samotného a žádného smyšleného kamaráda, co na tom? Dostal od něj důležitou porci moudrosti, která rozhodně stojí za úvahu. Vždyť je to pravda -dokud nevytáhne paty z domu, jakou má naději na úspěch? Brát si na cestu to Porsche asi není nejlepší nápad, ale vyrazit do Liberce, to by opravdu měl. Jen tam, v tomhle vzdáleném horském městě,může dýchat stejný vzduch jako Sarka, může se vyhřívat ve stejných slunečních paprscích, může ho zmáčet stejný déšť, jen tam může nasát její parfém, tam někde v těch cizích ulicích. Představil si ji, jak kráčí místy prosycenými slovanským šarmem, na pozadí hlubokých hvozdů a Obřích hor, sklonil se, aby na zemi zapátral po otiscích jejích stop…

A najednou ho napadlo zavolat Elviře. Jen Bůh ví, proč a jak si vzpomněl právě na ni v okamžiku, kdy se jeho šílenství užuž chystalo poskočit na nejvyšší a nejnebezpečnější stupeň, hořel však touhou oznámit jí, že odjíždí, že bude pár dní pryč, že kdyby chtěla, může se sem klidně vrátit, pod svou domovskou střechu. A pak, až přijede i on, mohli by konečně všechno dořešit a urovnat, jednou provždy.

Navolil její číslo, nedělal si kdovíjaké naděje a neskrýval ani své číslo – ať to zvedne jen když si bude opravdu přát.

Dvě zazvonění – a skutečně se ozval Elviřin jasný, příjemný hlas.
„Ahoj, Elviro! Jak se vede?“ „Dobře, a tobě?“

„Jde to. A co sestra, její manžel, co děti?“

„Marco, moje sestra ti byla vždycky ukradená, i její rodina…“

„To není pravda! Právě naopak, vždycky jsem je měl moc rád!“

„Vážně? Hmm, to je zajímavé, vždycky, když přijdou… když přišli na návštěvu, vytratil ses!“

„Poslouchej, Elviro, nechci se teď začít zase hádat. Hádali jsme se už dost, tedy, během těch posledních dnů ses chtěla hádat hlavně ty a…“

„O co ti vlastně jde?“

„Chci ti jen říct, že jedu pryč. Asi dva týdny tu nebudu, takže můžeš zpátky domů…“

„Zpátky domů? A co dál?“

„No, dál… dál se uvidí.“

„Takže bych se jako měla vrátit, abyste mě potom s tou tvojí milenkou z východu mohli vykopnout? Ani mě nenapadne, miláčku. Jen si ten barák nech, já zůstávám u sestry.“

„Není to žádná moje milenka! Nevíš o ní vůbec nic, Čechy jsou ve střední Evropě a na žádném
východě, jasný?!“

Chtěl pokračovat, chtěl si vyříkat ještě spoustu věcí a když Elvira zavěsila, měl co dělat, aby nemrštil sluchátkem o zeď. Jen klid, hryzl se do rtu, klid, to už snad stačilo. Tenhle vztah vydržel spoustu let, ale teď je zkrátka pokažený, s tím se nedá nic dělat.

A možná je to tak lepší.

Soustředil pozornost na chystanou cestu do Liberce, eldoráda snů a emocí, jimiž zahltil svou představivost.
Takže nejdřív let Řím-Praha. Odlet z Fiumicina v jedenáct třicet, přílet na Ruzyne ve třináct nula pět. Vynikající. Zamluvil si letenku hned na následující den, téměř se chvěl vzrušením, když zadával čísla své platební karty. A dál, z Prahy do Liberce? Nekonečný oceán informací na internetu mu i tentokrát bez otálení poskytl radu; měl hned tři možnosti, autobus, vlak nebo pronajatý vůz. Sto dvacet kilometrů k naplnění snu, tedy spíš k místu, kde sen přebývá, aby byl objevován a snad i nalezen – jak?

Nakonec se rozhodl pro autobus – bude to rychlé a pohodlné. S vozem by byla spousta potíží, hlavně s parkováním, a kromě toho, je přece krásné toulat se po ulicích jen tak, pěšky, dívat se do očí kolemjdoucím ženám, střetávat se s jejich zvídavými pohledy… A Sarka zná jeho podobu, jeho tvář – takže až se na nějněkde zahledí žena s tmavýma očima a egyptským amuletem na krku, všechno bude jasné.

Zkusil si představit, jak by místo jejich případného setkání mohlo vypadat. Letiště, hned po příletu? Pozemní stevardka, tmavé oči a postava antické sochy…? Příliš klikařské…

Prodavačka v knihkupectví v centru města? Tmavé oči a regál plný publikací o Egyptě…? Příliš prvoplánové…

Pokladní v supermarketu? Plastiková láhev na pultě, tmavé očipřepočítávající drobné? Příliš nedůstojné…

Česká spisovatelka pátrající po emocích a po inspiraci? Slovanský šarm, plodná, tvořivá mysl, tmavé oči s víčky utopenými pod dvojitou vrstvou egyptského kohlu…? Příliš nepravděpodobné…

Fajn, takže žádná představa… Všechno vyjasní až tenhle výlet, nebo taky možná ne, každopádně je ale jasné, že pokud chce mít aspoň šanci proniknout k jádru problému, musí se s tou ženou střetnout na jejím vlastním hřišti.

Začal se chystat na cestu. Vlastně by s tím nemuselo být zas až tolik práce, manželka mu kufry už zapakovala, jeho smysl pro praktičnost mu však velel vzít si s sebou jen to opravdu nejnutnější. Po hodině usilovné práce byl konečně hotov; v jeho výbavě nechyběly teplé ponožky a pár zimních vlněných svetrů, Liberec musí být město s drsným podnebím, takovým, co nutí milence tisknout se k sobě tělo na tělo nad šálkem horké čokolády a doufat, že se aspoň trošku zahřejí. Jako jedna melancholická dívka, která by mohla milovat právě jeho a které by on mohl otevřít místo v srdci… Typicky adolescentní představy.

Tahle cesta pro něj bude něco jako svatá pouť – v Liberci, svém vlastním soukromém Santiagu de Compostela, završí iniciaci, buď jak buď, nalezne plamen spalující už tak dlouhou dobu jeho nitro. Pronikne do kaverny osvětlené pouze září toho ohně, a právě tam ji potká, s tmavýma očima a egyptským křížem na hrudi – v objetí pak budou čelit sevření ulic vonících čerstvě posečenou trávou, lesními dálkami a chladem hor…

Pak si náhle krátkém záblesku jasného rozumu uvědomil, co má vlastně doopravdy před sebou. Jaké informace má vlastně k dispozici? Může jít na policii nebo na matriku, jenže na co se tam bude vlastně ptát?
Zná jméno Sarka -a co dál? Kolik Sarek asi žije v Liberci a okolí? Na okamžik ho ovládly pochyby, pocit dokonalé beznaděje a neschopnosti – naštěstí se mu nad myšlenkou, že by měl tuhle operu hodnou dona Quijota vzdát, podařilo rychle zvítězit. Znovu se přiměl myslet pozitivně, tak, jak už po léta nedokázal.
Otevřel Second Life, aby přišel na trochu jiné myšlenky. Chvíli pobíhal z místa na místo, zmateně se potuloval napříč plážemi, městya uměleckými exhibicemi – už dlouho zanedbávaný Jozeph se znovu rozběhl jako o závod. Marco nechtěl nic než si užívat, přemožený nadšením – dost možná k němu neměl nejmenší důvod, jenže už samotné vědomí, že se pohybuje ve stejných dimenzích a scenériích jako Sarka, mu dokázalo vrátit dobrou náladu. Poprvé od doby, co jej objevil, se rozhodl brát nablýskaný svět Second Life jako pouhou počítačovou hru.

Zamířil do Blue Bay Beach, mimořádně populárního italského nočního klubu. Jozeph se pustil do tance, rozvlnil své mohutné tělo podle místních rytmů. Na okraji obrazu si Marco všiml půvabné postavičky s dlouhými ryšavými vlasy; okamžitě nasměroval Jozepha k ní, tak blízko, až se rudovlásky téměř dotýkal.

Ahoj, já jsem Gen.

Já jsem Jozeph, těší mě. Jak je možné, že jsem si tak nádherné dívky ještě nevšiml?

To je asi tím, že tu nejsem dlouho.

Co si myslíš o Second Life?

Úžasná věc!

Víš, jsi vážně moc hezká.

Ach, díííííííky! vyrazilo to okouzlující stvoření.
Výborně, tohle bude ta pravá persóna na špetku rozptýlení. V hlavě se mu začal rodit plán.

Jak moc se podobáš, myslím fyzicky, své avatarce?

No, vypadám skoro jako ona, až na barvu vlasů.

Bože můj, jestli je to pravda, musí to být proklatě krásná stvořitelka. Ale čert to vem. Sám nevěděl proč, ale teď nechtěl víc než se maličko pobavit.
No, podívej se na mého avatara. Hezký, urostlý, co říkáš?

Jasný, je to vážně fešák!

Tak já s ním nemám společného vůbec nic, jen číslo bot. 48.

Joj! Takže jsi taky takovej vazoun?

No, to je právě ten problém. Měřím metr čtyřicet osm a nohy mám osmačtyřicítky. Jsem taková chodící kostka, vážím 118 kilo.

Muselo ji to opravdu pořádně sebrat, podle toho, jak si dala na čas s další zprávou. To nic, to neva. Vzhled není jediná věc v životě.

Jistě, ale všechno má svoje meze. Když se na sebe podívám do zrcadla, zvracím.

Vážně? Nebuď na sebe tak tvrdý!

Zdá se, že to bude vážně slušná holka, ale nic naplat, potřebuje legraci, rozptýlení, a ona mu je poskytne. Tak jedem dál, dokud to baští!

Znáš Zvoníka od Matky Boží a Fantoma opery? Tak já jsem něco jako kříženec těchhle dvou…

Opravdu? Nevidíš všecko až moc černě?

Kdepak. Dnes mám ještě výjimečně dobrou náladu. Obvykle plivu sám sobě do tváře…

No, aspoň jsi mladý…

Mladý? Je mi pětašedesát a vypadám tak na osmdesát a něco. Kdepak, opravdu už nejsem žádný mladík!

Bože můj, ty jsi teda vážně škarohlíd!

Vidíš tyhle avatary tady, co tu poskakují a chovají se jak plemenní hřebci? Jsou mezi nimi stejní starci jako já, s prostatou větší než míč na basket!

Tomu nevěřím!

Jen věř. Pár jich znám. Zahořklí staří chlapi…
No a co? Nebuď tak depresivní. Když nic jiného, jsi zdravý…

Vážně ideální parťačka do dvojky komiků! Sám sebe překvapoval svým zápalem pro věc, od střední školy si nikdy z nikoho takovýmhle způsobem nestřílel. Tenhle improvizovaný rozhovor mu ovšem přinesl skutečnou výzvu pro jeho činorodost, zkušenosti i schopnosti.

Zdravý? Jak to myslíš, zdravý? Mám vysoký tlak, ledvinové kameny, žlučník pryč,nějaké šelesty na srdci, cukrovku, cholesterol vysoký jak hora, kyselou moč a prostatu, že by se s ní dal hrát fotbal… A ty říkáš zdravý!

Chudáčku… A to jsi ještě naživu?

Pozor, nápad! Tahle víceméněřečnická otázka mu bezvadně nahrává na špičkové finále!

To je právě důvod, proč si s tebou chci popovídat. Dnes v noci pravděpodobně zemřu.

Výraz její tváře by dokázal spatřit na jakoukoli vzdálenost. Další chvilka prodlevy a konečně, Gen is typing…

Nech toho! Pěkně kecáš!

Teď už však bylo příliš pozdě to zastavit. Finále se rozjelo na plné obrátky, představení až příliš velkolepé, než aby je mohl nedotáhnout do konce.
Nenapsal nic dalšího, nechal ji na pochybách, trpělivě vyčkával, až se znovu ozve.

A ona se ozvala. Hej, Jozi. Proč mlčíš?

Čekal dál. Uplynulo pět minut.

Jozi, no tak… Děje se něco?

Ještě chvilku natahoval dramatickou pauzu, než konečně se škodolibou radostí znovu zabušil do kláves. Slečno, nalezly jsme tenhle počítač opuštěný…
Dívka na druhé straně, zcela nepřipravená na něco podobného, se zmohla jen na zmatené: ????????????

Právě jsme odvezly tělo. Jsme ošetřovatelky z Nemocnice svatého Rafaela.

Marco se mohl umlátit smíchy, svíjel se jako ještě nikdy za posledních deset let, od chvíle, kdy na něm nastartovala své nechutné psychologické experimenty čtyřicítka. Veselí dosáhlo vrcholu, když se na obrazovce objevil nápis: Je opravdu mrtvý?

Bohužel. Měli jsme velké potíže vůbec ho dostat dolů ze schodů. Je jako kostka. Kostka s nohama.

Smál se dál a dál, užíval si ten zlomyslný žertík, jak jen mohl. Kdyby v tuhle chvíli někdo vstoupil dovnitř, zaslechl by smích patnáctiletého výrostka; šílenství, jež ho zasáhlo, patřilo k těm nejkrásnějším, k těm, co mají moc přenést člověka nazpátek v čase. Kdo by netoužil po silách -třeba i silách bláznovství – schopných vrátit ty nejmučivější, ale i nejlepší chvíle pozemského života? Znovu byl uličníkem ze střední školy, prováděl klukoviny rodině a kamarádům, znovu byl mistrem imitátorství a hry na někoho jiného. A znovu tu byla lehkomyslná radost mladíka stojícího na prahu života, života, jenž přímo kypěl touhou být objevován, zkoumán, vychutnáván do dna. Proč jen ubíhající léta tak často odnášejí schopnost se radovat? Přišel na to už vůbec někdo? Nemůže to být tak, že každý z nás si na svět přináší jen omezené množství radosti, předem geneticky dané stejně jako počet úderů srdce? Vysvětlovalo by to, proč všichni dokážeme být jako děti tolik veselí a jak jde čas, musíme být stále víc a víc opatrní na každý ždibec energie. A proto stále silněji omezujeme okamžiky věnované veselí – možná ve snaze uchovat si poslední absurdní výtrysk pozitivní energie až na samotný konec.
Snad právě v tom spočívá největší sen celého lidstva, v touze být schopen čelit smrti se smíchem na rtech, poslední dávkou smíchu rezervovanou pro poslední okamžik.

Marco se pořádně nezasmál už celé desetiletí. Tvář mu posmutněla, ústa se stáhla do pesimistické grimasy, koutky klesaly níž a níž, stahované zemskou tíhou. A nyní si tu pohrává se zbylými zásobami, jaké mu jeho genetický kód předurčil, nezřízeně plýtvá, riskuje, že na nejkritičtější chvíli života mu nezbude vůbec nic.

Dost, musí si jít lehnout. Zítřek bude velice namáhavý den.

Když kráčel do ložnice, ještě pořád se smál, hruď i břicho rozbolavělé. Natáhl se na postel, napříč svaly celého těla se rozlilo příjemné uvolnění. Konečně se uklidnil a znovu se vrátil k tomu nejdůležitějšímu, co ho čekalo; jak bylo poslední dobou pravidlem, myšlenky těsně před usnutím patřily výhradně Sarce. A tahle noc byla mimořádně výjimečná, byla předvečerem jeho velké alchymistické výpravy, svaté pouti s ranečkem na zádech, cesty, jež by ho měla zavést ke zlatému pokladu znovuobjeveného mládí.

Zavřel oči s úsměvem pevně vyrytým do tváře jako cejch…