Příběh v Second Life VIII.

V minulé části jste měli zvolit zda Lachim a Honza půjdou tančit nebo zda půjdou k Lachimovi domů. Bylo to těsné o hlas. Vyhrála volba, že půjdou tančit, ale protože to nebylo jednoznačné, a protože to bude myslím i zajímavější, tak nakonec dojde jak na tanec, tak i na domov:

„Jdeme tančit! Pak můžeme třeba k Tobě“, odpověděl Honza.

Ostrov s tanečním klubem Dakardi byl vybudován po vzoru tichomořských ostrovů. Oceán svými vlnami omýval písečné břehy ostrova, posetého vzrostlými palmami. Na několika místech vykousávaly břeh tajuplné laguny, kde byla voda klidnější než přímo na břehu moře. Důmyslně schovaná zákoutí přímo zvala návštěvníky na své mazlící posebally, u tropických květin. Ostrovu dominovala velká skála se zurčící vodou z kaskádovitého vodopádu, která romanticky podtrhávala atmosféru ostrova. Všichni, kdo sem přišli a podvolili se šalbě virtuální krásy, tak propadli tomuto místu, a rádi se sem vraceli.
Samotný klub byl výborně situován na břehu. Z jednoho boku sousedil s písečnou pláží, z druhého boku byla laguna s delfíny. Laguna nekončila vedle klubu, ale voda byla také pod skleněným parketem.
Na parketu nebylo moc lidí, ale když se sem teleportovala naše skupinka, zcela se zaplnil. Tančit se však dalo i dole na písku.

Honza se rozhlížel kolem sebe. Na straně vlevo stál bar, se spoustou koktejlů, tropickým ovocem, ale i tvrdého alkoholu. Nezbytný barman v pestrobarevné havajské košili utíral pult a zároveň ve veřejném chatu lákal nové návštěvníky na mojito. Vedle baru měl rozložené své nádobíčko DJ. Pouštěl diskotékové taneční skladby, které v té době byly hity také v reálném světě. V rohu, u tyče, se svíjela spoře oděná tanečnice, sledovaná dychtivým pohledem avatara v křesílku před ní.

„Tak tohle je něco“, pomyslel si Honza. Stál uprostřed parketu, všichni okolo něj tančili. Dokonce i Petr se už zapojil do tanečního reje. Lachim, který tušil, že Honza zatím neví, jak se zde tančí, mu sám od sebe napsal, jak na párové i sólové tance. Honza podle jeho pokynů pustil animaci, a už tančil s ostatními.
Jeho loutkovodička Dáša, seděla před počítačem. Manžel David jí nevnímal, byl ponořen do děje v televizi. Měla tedy klid na svůj virtuální svět. Pravou rukou stiskla tlačítko na myši a zakroužila s ní po podložce. Honza se tím pohybem podíval kolem. Bylo to něco fantastického. Do sluchátek na uších jí zněla hudba, oči sledovaly podmanivou krásu teplého tropického večera, a ona už nebyla duchem v panelákovém pokoji, nýbrž někde v Pacifiku, kde nad hlavou nesvítí Velký vůz, ale Jižní kříž. Tanečníci svlečení do půl těla řádili v divokém tanci dole na písku. Byli tak hříšně hezcí, ale žádný z nich nebyl jako její Lachim. Ano, její Lachim. Už si ho přisvojila. Musí ho dostat! Teď se však chce bavit tady. Poznávat ostatní a hrát si.

Petr tančil pomalý tanec se svojí novou známou Daisy. Oči však měl jen pro tanečnici Janu, která se ovíjela okolo tyče. Pak se rozhodl, že jí napíše soukromý vzkaz:
„Ahoj havajská krásko“
Po chvíli mu přišla odpověď: „Ahoj krásný cizinče“
Petra napadlo, jak je to tady jednoduché a zároveň proradné. Tančí s Daisy a zároveň se baví s Janou. Té zase možná píše ten mlsný chlápek, co sedí před ní. Jaký je to vůbec tady svět? Jsou tu k sobě féroví? Vždyť seznámit se tady s někým a pak mu něco nabulíkovat, musí být tady velice snadné. Tisknul se k Daisy, cítil její stehna na svých, „tohle snad už ani není tanec!“, napadlo ho. Přesto pokračoval v rozhovoru s Janou:
„Ty tvoje taneční kreace u tyče, určitě tady zlákaly kdejakého muže“
„To je účel :-D“
Petr se nenechal odradit: „A co se spolu projít, jen my dva? Stejně tě už má ten chlápek vykoukanou, účel je tím pádem splněn :-)“
Jana hned neodpověděla, ale za chvíli mu napsala: „Teď nemůžu, ale za chvíli mne tu vystřídají, tak pak klidně.“
Ještě než stačil Petr zareagovat, už mu psala Daisy: “Jsi nějakej nemluvnej, novej v Slku viď, jak se Ti tu líbí?“
„Je to tu super a všechno takové hodně rychlé. Ty teleporty, změny prostředí a tak“, vyznával se ze svých pocitů Petr, přičemž svojí nemluvnost radši nezdůvodňoval, ale Daisy to tušila:
„A taky IMka :-)“
„Jaký IMka?“
„IM, tak se tady říká soukromým zprávám :-)“, vysvětlila mu Jana.
„Máš pravdu“, šel s pravdou ven Petr, „ještě nestíhám odepisovat :-)“
„No hlavně že máš komu :-)“, odtušila Daisy, „Petře já musím teď odejít do RL, tak mne může ta tvoje IMková známost vystřídat. Měj se :-)“
Sotva to Petr dočetl, byla pryč.

Dášino Honza už delší dobu sledoval závistivě tančící dívky. Líbilo se mu, kterak jsou oblečené. Líbila se mu jejich štíhlost, jejich nádherné bohaté vlasy a jejich lehounké střevíčky. Neviděl je však jako muž, ale Honzovo oči patřily Dáše. Ta zkoumala a pozorovala virtuální svět okolo Honzy svýma ženskýma očima. Hodnotila, kombinovala. Říkala si, jak se někdo může navléct do takové příšerné barevné variace co má dívka naproti ní na sobě, aby v zápětí kladně ohodnotila střídmost a noblesní krásu jiné dívky vedle sebe. Při tom všem si ještě její Honza psal s Lachimem, který tančil také sólo tanec. Ne nadarmo se říká, že ženy oproti mužům, dokážou dělat současně víc věcí najednou.
„Už asi půjdu k sobě domů“, napsal Honzovi Lachim, „nějak mne to tančení poslední dobou nebaví“
„Můžu jít s Tebou?“, zeptal se opatrně Honza
„ano, jasně, pošlu ti porta“, řekl Lachim ještě než se rozloučil s ostatními avatary v klubu a než se teleportoval domů.

Lachim měl při pronájmu pozemku štěstí. Hledal ho spolu se svým bývalým přítelem Andym.  Prohlédli sice snad dvacet míst, ale pak se jim podařilo najít pozemek v rohu simu, za docela slušnou cenu. Oba dva milovali moře, a tak neváhali ani minutu. Rychle ho zabrali a jako správní novousedlíci si ho začali okamžitě zařizovat. Výsledek byl obdivuhodný.
Honzovi padl hned do oka dřevěný vzdušný dům, s velkou verandou a ohromným balkonem přes celé horní patro. Dům byl vkusně včleněn do zahrady, osázené listnatými stromy a keři.
„Tohle je fakt Tvoje?“, nevycházel z údivu.
Lachim se trpce usmál, „Je a není. Teda je, ale je to složitější. Mám to dohromady se svým bývalým přítelem. Jsem gay. Tohle byl náš společný virtuální domov“
Dáša za počítačem zalapala po dechu, „To snad není možný! Takový hezký avík a je na kluky!!“, běželo jí rychle nevěřícně hlavou, rychle se ještě zcela zbytečně ujistila:
„Ty jsi opravdu gay?“
„Jsem“, odpověděl jí klidně Lachim a hned dodal: „Ty jsi taky. Poznám to. Z toho jak mluvíš, jaký máš na mne narážky..“
Dáša horečně přemýšlela. Do Second Life se sice přihlásila jako muž, ale chtěla okusit jaké to je, nebýt ženou. Chtěla poznat svět mužů. Lákalo jí to. Byla to zvědavost. Touha poznat nepoznané. Poznat to, co poznat v reálném světě, jí bude navždy odepřeno.  Vyzkoušet si, jak třeba na muže reagují jiné ženy. Jenže sotva sem přišla, zakoukala se do muže a ne ledajakého, a aby toho nebylo dost, je on zase na kluky. I kdyby ho teď poznala, i kdyby zjistila přes Honzu jak na něj a pak si udělala ještě avatarku, tak stejně ho nebude moci mít jako žena.
„To je jak ve špatné telenovele! Tohle je snad jen možný v Second Life“, zdrceně uzavřela svůj myšlenkový pochod Dáša.
„Nejsi vůbec na holky?“, nevzdávala to Dáša.
„Nejsem. Proč se ptáš? Jsi snad žena?“, zkoumavě se zeptal Lachim.
Dáša si přála, aby se čas zastavil a ona mohla zatím promyslet jak dál.

Nyní to je na vás – co zvolíte, to se v příběhu pak stane (prosím do komentářů)

Ve volbě se vrátíme zase zpátky k Petrovi:
A)    Petr se zamiluje do Jany
B)    Petr se nezamiluje do Jany